známe ze Solženicyna, Ginsburgové, Mandelštamové, Šalamova. Pro Alenu Machoninovou, navíc žijící dlouhodobě v Rusku, to není cosi z jiné planety, předmět kalkulujícího „spisování“, ale kus prožívané a sdílené zkušenosti, do níž vstupuje s bytostnou citovou a myšlenkovou angažovaností, s neokázalou empatií a vůlí porozumět a dobrat se něčeho výsostně podstatného, i když ví, že může uspět jen do jisté míry a jistým způsobem, protože spisovatel ve své schopnosti přiblížit lidi, události, činy a skutky není všemocný, ale omezený řadou limitů. Přitom v sobě cítí hrůzu, ale nikoli předsudky. Zachycuje nepohodlí a tvrdé podmínky panující v Moskvě (potažmo v celém Rusku), ale nezakrývá její zvláštní půvab a kouzlo. Autorka často pracuje s archivními dokumenty, ale také s fotografiemi a dopisy, jediným určitým, o co se lze opřít. Z jejích popisů a závěrů přímo tryská mimořádná intuice a umění hlubokého vhledu, dokáže vystihnout řeč lidského výrazu a vesmír, jenž se nalézá za ním. Dokáže odvodit z mluvy Heleniných očí výmluvnou výpověď o jejím stavu i charakteru. Její interpretace úředních listin svědčí o brilantní orientaci v kontextu. Její invence v rozplétání nitek a objevování relevantních vazeb nezná hranic. Machoninová cituje románová slova jednoho z těch, kterým s lhostejnou brutalitou ukradli celý život. Chce se mu „křičet, že těch bezmála třicet let bylo. Bylo, bylo, bylo! Že je nelze tak jednoduše smazat, škrtnout, odvolat, že to byl jeho život – jeho! –, že jiný neměl a nikdy ani mít nebude.“ Svírá 96
|
Bagately Jiřího Zizlera
se nad tím srdce a nedá se to pochopit ani přijmout, jenže obětem nezbývá než nutnost žít dál se vší obyčejností života, v němž zbývají vzpomínky a přátelství. Pro Hellu, které umožnili vrátit se do Moskvy až po dalších deseti letech vyhnanství, kdy nesměla vstoupit do devětatřiceti měst Sovětského svazu, byla úběžníkem existence a útěchy korespondence a občasné setkávání s těmi, kteří přežili a s nimiž je spojena nezrušitelným vláknem společného údělu. Bezmezně touží po kontaktech. „Ach, jak strašně moc se musíme vidět! Všichni! Třeba jen na pár hodin v tichu noci…“ Ano, za velikou cenu „měli jsme spoustu skvělých přátel“. Pracuje, navštěvuje divadla, čte – ale ani s tím to nejde lehce, dobré knihy jsou nesehnatelné, slavné „tlusté“ žurnály se pro velký zájem nedají předplatit. Doba je vesměs chladná, cynická, umrtvující, jen někdy nesoucí naději a většinou beznaděj. „Jako v životě už tolikrát, tak zle ještě nebylo“, sděluje opakovaně v dopisech. Je nemocná nostalgií („sestávám doslova jenom z nostalgie“), která se vztahuje ke ztracenému, k tomu, co bylo i nebylo, k Evropě, k vlasti. Všechno se neúprosně připomíná a vrací, „vidím všechno a všechny, kaju se, prosím o odpuštění, zbožňuji všechno, co jsem opustila, ztrácím spojení s přítomností, dvacet let ‚tam‘ a dvacet let potom, už tady, jako by ani nebylo“. Když se Machoninová zmíní o svízeli s tlumočením ruského slova kuchňa, přidává virtuózní expozé o tom, co toto označení v ruském bytí představuje. Její rozsáhlé popisy dvou kuchyní ruských