V MRZOUTOVĚ ÚŽASNÉ FANTAZII Kateřina Čopjaková
S aktuálním uvedením filmu Chlapec a vo‑ lavka legendy animace Hajaa Mijazakiho do tuzemských kin vyšla v češtině první teoretická kniha o jeho díle. Mijazaki a jeho svět americké japanoložky a kritičky mangy a animé Susan Napierová je podnětným úvodem do mnohovrstevnatého univerza věčně odcházejícího dvaaosmdesátiletého režiséra. Tvorba spoluzakladatele studia Ghibli Hajaa Mijazakiho nikdy nebyla otevřeně autobiografická, ale motivy, které se v jeho příbězích opakují, takové jsou. Právě ty autorka použila coby klíč k jeho dílu. Vyprávět začíná od úplného začátku, tedy druhé světové války, kdy se Mijazaki, v roce 1941, narodil, aby tento moment v následující větě spojila s jeho filmem Zvedá se vítr z roku 2013, o konstruktérovi japonských stíhaček. Hned v úvodu tak definuje metodu a období, kterému se v knize Mijazaki a jeho svět (2018, česky 2023) bude věnovat. Odvozování výkladu díla od života umělce se obvykle hodnotí jako slepá ulička vedoucí nikoli k většímu pochopení, ale spíše zbožštění. V tom však autorce brání její rozhled a hluboká znalost japonské kultury, kterou studovala i během několika let svého pobytu v Zemi vycházejícího slunce. Paradoxně pomáhá také skutečnost, že Mijazaki se o svém soukromí vyjadřuje minimálně, což ukázal i časosběrný dokument 10 Years with Hayo Miyazaki (2020). Nemluvný režisér v něm obvykle pracoval, případně pozoroval okolí. Jevil se především jako mrzutý pedant milující svůj klid a řád, který ze svých nároků na sebe ani ostatní nikdy neslevuje. Ostatně Napierová s nadsázkou tvrdí, že jeho biografií by klidně mohla být jediná neustále se opakující věta: „Pak se Mijazaki zavřel do studia a usilovně pracoval.“ Naštěstí jde ale dál než za první dojmy a interpretuje jeho dílo na základě četných citací z médií, rozhovorů s kolegy ze studia Ghibli včetně režiséra Isao Takahaty, s nímž „japonské Disney“ spoluzakládal. Tady překvapí, že Takahata v textu nedostává větší prostor a jedná se především o citace z druhé ruky. Přitom srovnání
96
spolupráce obou režisérů v rámci Ghibli i rozdíly v umělecké tvorbě by jistě prohloubily Mijazakiho obraz. Takahata, režisér slavného Hrobu světlu‑ šek (1988), s ním spolupracoval na Naušice z Větrného údolí, Mijazakiho prvním filmu, který zaujal veřejnost i kritiky, ale také na Laputě: Nebeském zámku (1986). Jeho úsporná vyjádření v knize tak nepřímo potvrzují zvěsti, že se kolegové už dávno odcizili. Co jim ale zůstává společné, je světonázor poznamenaný tragédií atomového útoku. Oba se hlásí k pacifismu, a jak dokládá Napierová, pro Mijazakiho se stále jedná o základní postoj, na kterém by se japonská společnost měla shodnout. Jeho levicové smýšlení stopuje autorka až na univerzitu, kde studoval politologii a ekonomii, a ideu kolektivismu a budování společného díla nachází třeba v Oscarem oceněném snímku Cesta do fantazie (2001). Společnost posuzuje Mijazaki s přibývajícím věkem stále příkřeji. Deziluze, kterou nejvýrazněji vyjádřil v Princezně Mononoke (1997), se prohlubuje. Kritika konzumerismu, vykořisťování přírody a všeprostupující industrializace mu leží v žaludku více než kdykoli předtím. Ani pacifismus, ani úcta k přírodě, která má kořeny v japonské šintoistické tradici, mu ale nebrání v tom, aby zůstal velkým obdivovatelem aviatiky. Nejrůznější létající stroje se objevují snad v každém jeho díle. Nejčastěji ve spojitosti s otci jeho dětských hrdinů, podobně jako v jeho osobním životě. Mijazakiho otec Katsuji řídil společnost vyrábějící součástky do válečných letounů a bohatství rodiny pramenilo částečně právě z války. Mimochodem Mijazakiho matka trpěla tuberkulózou a doma kvůli hospitalizaci příliš nepobývala, zároveň platila za vzdělanou a rozhodnou ženu. Režisér tak mnoho postav vytvořil přiznaně s myšlenkou na ni, včetně maminky ve svém nejpopulárnějším snímku Můj soused Totoro (1988). Do rodinného kontextu dává autorka knihy i Mijazakiho schopnost umět na svých filmech vydělat, která se v souvislosti s jeho úspěchem zrovna neskloňuje.
Ke zmíněnému snímku Zvedá se vítr (2013) se pak Susan Napierová vrací ještě jednou, aby se vymezila vůči japonským kritikům, kteří ho odsoudili coby estetizovanou omluvenku války, v horším případě jako propagaci fašismu. Ona to — vzhledem ke společenské a politické kritice, kterou film obsahuje — považuje za absurdní. Podobné rozpory vidí jako důsledek mnohovrstevnatosti Mijazakiho osobnosti a díla. „[…] trpí, protože miluje svět a touží v něm i nadále být, ale zároveň jím opovrhuje a chce se ho vzdát,“ tvrdí japanoložka. Na více než třísetstránkovou monografii to zní možná jako banální závěr, v tom ale její síla nespočívá. Pro skalní fanoušky se zde najdou překvapivé kontexty a detaily a ostatní přístupně uvede do světa temných fantazií světového tvůrce, který letos ohlásil svůj čtvrtý odchod „do stínu“. ●
Susan Napierová Mijazaki a jeho svět přeložila Jana Hejná Argo, Praha 2023 323 stran
Recenze