A N O , P A N E B O Ž S KÝ
„Chápu, jak se cítíš. Směju se na oslavě narozenin svojí dcery, přitom jsem přišla o syna a měla bych truchlit.“ „Vystrčíme ho tím ze života, když se ty budeš smát a já půjdu na další rande?“ „Určitě ne. Pro nás všechny bylo a stále je těžké se smířit s jeho smrtí, ale nemůžeme jen přežívat. Musíme naplno žít. Ty jsi mladá. Je jasné, že navždy nezůstaneš sama. Mathias by si přál, abys byla šťastná.“ Moje srdce se bránilo nové lásce, jako by ho mozek držel na uzdě přivázané u ohrady. „Nechci na něj zapomenout. Ani nechci, aby to vypadalo, že jsem neuctivá k němu a jeho památce.“ „Nic z toho se nestane. Za prvé jste toho spolu hodně zažili a měli nádhernou svatbu. A za druhé, už je to devět mě síců. Nikdo nemá právo ti nařizovat, jak dlouho máš truchlit. Jestli sis myslela, že já ti jako první vyčtu nový vztah, tak jsi na omylu. Naopak, jsem ráda, že zase žiješ.“ „Snažím se. Někdy mám dny, kdy je to bez něj těžký. Strašně mi chybí.“ „To i nám. Přece se nebudeme stydět za to, že si pobre číme, když jsme ho milovali.“ Souhlasně jsem přikyvovala. Stela mlčky vstala, obešla stůl a postavila se přede mě. Pak rozpřáhla ruce. „Pojď ke mně.“ Nemusela mě přemlouvat, její objetí jsem nikdy neodmít la. Ona i její podpora pro mě byly důležité. Jednak jsem si jí vážila a jednak mi dávala to, co moje matka ne. Pevně mě sevřela, div ze mě nevytlačila dech. „Slib mi, že tomu novému vztahu dáš šanci.“ „Slibuju.“ „Skvěle. Oba jste tu kdykoliv vítáni.“ Na kousek se ode mě oddálila a dala mi pusu na čelo. „Máme tě rádi.“ 98
Eva
„I já vás.“ Ulevilo se mi, že moje přiznání přijala tak kladně, a záro veň mě potěšila nabídka na návštěvu. Zamrkala jsem, abych za víčky udržela náhle nahromaděné slzy. Měla jsem její po žehnání a to pro mě moc znamenalo.
99
A N O , P A N E B O Ž S KÝ
Kapitola 15
EVA Horké sluneční paprsky mě pálily do kůže a ovíval mě příjemný větřík s příměsí mořské soli. Tiché šumění moře mě pohladilo po duši. Rozhlédla jsem se kolem. Seděla jsem na terase bytu na Ibize. Vyskočila jsem na nohy a stoupla si k zábradlí. Výhled na tyrkysově modrou třpytící se vodu, pohyb vln a nádhernou pláž jsem milovala. Došlo mi, proč mě tam sen zanesl. Někde poblíž se musel pohybovat Mathias, tak jako tomu bylo už několik po sledních měsíců. „Ahoj, lásko,“ ozval se za mnou známý hlas. Bez hnutí jsem na něj zakývala prstem, aby šel ke mně. Tiše si se smíchem odfrknul. Klapot pantoflů o dlažbu mě ujistil o tom, že poslechl. Vzápětí mě zezadu objaly velké ruce a obklopilo mě živočišné teplo. Zaklonila jsem hlavu, abych na něj viděla. Na tváři mu zářil ten krásný úsměv, který jsem vždy zbožňovala. S letmým polib kem na bradu jsem ho pozdravila. Ještě pevněji si mě k sobě přivinul a opětoval mi políbení na spánek. „Myslel jsem, že už se tolik netrápíš mým odchodem?“ S hlubokým nádechem jsem na pět vteřin zavřela oči a s po malým výdechem je zase otevřela. „Snažím se jít dál a žít bez 100 Ukázka elektronické knihy