Kdy už přijdou dobré zprávy? (Ukázka, strana 99)

která si dělala starosti, že nedopadnou vůbec. Jak? Zde je peklo, nejsem z něho pryč. (A to si z Julie dělal legraci, že cituje v nevhodných okamžicích.) A pak to skončilo. Přistáli s odporným žuchnutím jako parašutisté bez padáku a skutáleli se z prudkého svahu, pod kterým se konečně zastavili. Při dopadu se ošklivě praštil do hlavy. Bolelo to tak, že se mu zvedal žaludek. Vteřinu ležel na zádech a snažil se dýchat, protože občas je dýchání to jediné, co člověk zvládne. Občas dýchat docela stačí. Vzpomněl si, jak dneska odpoledne ležel na silnici po té své strkanici s ovcí (opravdu to bylo teprve dneska odpoledne?) a koukal na bledé nebe. Jsou dny, které člověka opravdu překvapí tím, jak se vyvinou.

Déšť, který mu padal do tváře, ho trochu probral a s námahou se mu povedlo posadit se. Třásl se zimou a počínajícím šokem. Zahlédl světla a uvědomil si, že přece jenom nejsou v zemi nikoho, že podél trati stojí domy. Začínaly se ozývat první hlasy přibíhajících lidí, civilistů, ne profesionálů. Slyšel jejich zmatené, nechápavé hlasy – právě se setkali se scénou, která dala úplně nový význam pojmu „zlý sen“.

Jackson už pochopil, co se stalo. Snažil se dostat na strop vagónu, jenže on tam nebyl – střecha se odloupla jako vršek plechovky sardinek a Jackson a jeho náhodný nový společník vypadli přímo z vlaku na násep, skutáleli se po něm dolů a teď leželi v nějakém příkopu.

Muž, se kterým padal (pomozte mi), ležel nehybně kousek od něj, tváří v bahně. Jackson se k němu dovlekl. Neměl dost síly, aby ho převrátil, zřejmě si při pádu poranil ruku. Dokázal mu leda otočit hlavu na stranu, aby se neudusil v blátě. Myslel na bratra svého dědečka, který padl na Sommě, utopil se v bahně u Passchendaele.

Na vršku náspu se objevilo světlo baterky a ta slabá záře umožnila Jacksonovi podívat se svému společníkovi do tváře. Kdovíproč předpokládal, že to je buď ten mladý opilec, nebo ten unavený muž v obleku, a překvapilo ho zjištění, že to je jeden z těch vojáků. Vypadal dost přesvědčivě mrtvý. Přežiješ válku, kde je ti smrt neustále v patách, a pak tě posbírají u hlavního železničního tahu na sever.

Jackson si myslel, že ta baterka znamená záchranu, ale světlo zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Jackson křikl „Hej!“, ale vyšlo z něj jen sípavé zakrákorání. Pokusil se vyškrábat nahoru na násep.

Musí z vlaku dostat další lidi, pokud možno ty, kteří jsou ještě živí.

Dolezl asi do poloviny a musel se zastavit, protože byl najednou slabý jako kotě. Něco tu nehrálo. Byl nějak zraněný, ale nebyl si 97

jistý jak. Najednou mu došlo, že tohle je zlé. Válečné zranění. Bude potřebovat evakuaci z bojiště. Svezl se po náspu zpátky dolů.

Cítil, jak ho život pomalu opouští. Ve dvou předchozích případech, kdy Jacksonovi bezprostředně hrozila smrt, se držel života zuby nehty, protože se považoval za příliš mladého na umírání. Teď si uvědomil, že už to tak není. Připadal si na umírání starý až dost.

Viz, jak řežu se v rámě, vlastní krví svou jak zapisuji duši Luciferovi.

Když si nedá pozor, ucituje se k smrti. Panebože, ta ruka mu opravdu krvácí, stříká to z ní, jako kdyby nemělo být žádné zítra. A ono taky opravdu nebude, co? Konečně dojel na konec silnice. Teď jsi hodně daleko od domova, Jacksone, pomyslel si.

Zavřel oči. Kdyby mohl minutku spát, možná by se dokázal vyškrábat zpátky nahoru. Nějaký hlásek v hlavě se mu snažil připomenout, že jestli teď usne, bude to ten velký spánek, ten poslední.

Chvíli o tom přemýšlel a pak usoudil, že mu tak moc nevadí, když se už neprobere. Překvapilo ho to. Očekával, že na konci bude bojovat, ale ve skutečnosti to byla úleva zavřít oči. Byl strašně unavený. Jeho myšlenky se krátce vrátily k té ženě kráčející údolím. Měl tehdy strach o její bezpečí, a přitom se měl bát sám o sebe.

Tak takhle tedy končí svět. To s večeré, to na pólnoce, s večeré každú noc, oheň a dom a světlo svěciě, Boh duši na pomoc. Nebo ďábel. Předpokládal, že to už brzo zjistí. Snažil se zahnat z mysli tu záhadnou kráčející ženu a nahradit ji tváří Marlee. (Stýská se mi! Mám tě ráda!)

Chtěl, aby před vstupem do toho černého tunelu jako poslední věc viděl její obličej.

98

Nenápadný půvab buržoazie

Měla koupit ty květiny, měla dojet do Waitrose, ale místo toho parkovala před domem Alison Needlerové v Livingstonu. Závěsy byly zatažené, světlo před vchodem nesvítilo. Ani uvnitř, ani venku teď nebyla ani stopa po nějakém životě, všechno se znova uklidnilo.

Když Louisa uslyšela v telefonu Alisonin hysterický hlas, obávala se nejhoršího – je zpátky. Ale nebyl, ukázalo se, že šlo o falešný poplach, David Needler se nevrátil dorazit svou rodinu, jen nevinný kolemjdoucí v kšiltovce venčil psa. Tedy ne tak úplně nevinný, protože ten dotyčný pes byla japonská tosa; sdělil jí to jeden z livingstonských uniformovaných policistů, kteří sem dorazili, když zděšená Alison uhodila do poplašného tlačítka.

Nevinného kolemjdoucího zatkli a vzali s sebou na stanici, aby ho obvinili podle zákona o nebezpečných plemenech, a psa odvezl opatrný veterinář. Když Louisa dorazila, bylo už na místě hlídkové auto, takže celkem vzato uspořádali před Alisoniným takzvaně „bezpečným“ domem pěkný cirkus. Stejně dobře by mohli na střechu posadit veliký blikající neonový nápis: „Davide, jestli hledáte Alison Needlerovou, tak tady je.“ Nebyl to první falešný poplach, Alison měla nervy napjaté jako struny na klavíru čtyřiadvacet hodin denně. Její život byl jedna velká havárie. Louisa by ráda seznámila Alison Needlerovou s Joannou Hunterovou, aby viděla, že i takovou věc je možné důstojně přežít, že i po smrti je ještě život. Ale velký rozdíl byl samozřejmě v tom, že Andrewa Deckera chytili, kdežto David Needler – mrtvý nebo živý – se nacházel neznámo kde. Kdyby ho našli, kdyby ho zavřeli na zbytek života, pak by možná Alison Needlerová mohla znovu začít žít. (Ale co to znamená, na zbytek života? V případě Andrewa Deckera třicet let, takže mu toho života zbývá ještě celkem dost.)

99

Ukázka elektronické knihy