_ 4
97
Najednou jsem si uvědomila, že všechny zvuky kolem utichly. S šálkem kávy v ruce jsem se dívala na odraz ženiny tváře v louži. Nejprve byla ta tvář velká jen asi jako fazole, ale před mýma očima se postupně zvětšovala, až byla velká nejdřív jako vlašský ořech a nakonec jako skutečný lidský obličej. Venku dál pršelo. Ani vítr nepřestával foukat. Ale slyšet nic nebylo, vůbec žádné zvuky. Neslyšela jsem už ani pár sedící poblíž kuchyně, jehož hlasy ke mně ještě před chvilkou doléhaly. Najednou žena jako proud gejzíru vyletěla z louže pod mýma nohama. „Už jsem taky mokrá, že?“ zeptala se. Když šla v lijáku, byla úplně suchá, ale teď byla celá promáčená. „Vypadá to, že teď jsem vám zase o něco blíž,“ řekla a příjemně se usmála. Tak proto jsem asi neslyšela žádné zvuky. A nezmizely jen zvuky. Taky všechno, co se dosud pohybovalo, se najednou zastavilo. Číšník i hosté, všichni ztuhli v pohybu jako uhnětené hliněné figurky. „Světlo,“ řekla žena a v tu chvíli se zářivky nad námi rozblikaly. Venku za oknem se mihlo několik oslepujících záblesků a hned poté všechny zářivky zhasly. „Udeřil sem blesk,“ vysvětlila žena. Protože nebylo slyšet žádné zvuky, nevěděla jsem, jestli to skutečně byl blesk, nebo ne. „Pojďte se mnou,“ řekla žena a pokynula mi rukou. „Musím vás následovat?“ pokusila jsem se zeptat nahlas, ale nic nebylo slyšet. Okamžitě jsem pochopila, že můj rozhovor s tou ženou neprobíhá nahlas, ale uvnitř mého těla. Zanedlouho se zářivky rozsvítily a do uší mi na okamžik začaly proudit nejrůznější zvuky. Bylo to jako mnohokrát
Kawakamiova-Hiromi_Manazuru_145x205_SAZBA.indd 97
05.12.2023 11:22:35