svého pokojíka otevřené, aby jí v domě neušel jediný šramot. Možná však, že už usnula. Vyšel jsem zpátky do patra. Zastavil jsem se u dveří synova pokoje. Sklonil jsem se a přitiskl ucho ke klíčové dírce. Jiní přikládají ke klíčovým dírkám oči, ale já uši. Ke svému údivu jsem nezaslechl nic. Můj syn totiž spává s otevřenými ústy a hlučně chrápe. Ovládl jsem se, abych neotevřel dveře. To ticho mi poskytlo látku na přemýšlení na dostatečně dlouhou dobu. Zamířil jsem do svého pokoje. A tak došlo k onomu bezprecedentnímu jevu, že se Moran připravoval k odjezdu, aniž věděl, do čeho se pouští, aniž si prostudoval mapu nebo směrové tabule, bez uvážení trasy a jejích jednotlivých etap, nemaje tušení o předpovědi počasí a jen s matným povědomím o vybavení, které si má vzít s sebou, o možné době trvání výpravy, o množství peněz, jež bude potřebovat, a dokonce i o samé povaze práce, již bylo třeba splnit, a tím pádem i o prostředcích nutných k jejímu splnění. Místo toho jsem si pohvizdoval a nakládal do své brašny minimální počet předmětů podobných těm, které jsem nařídil svému synovi. Oblékl jsem si starý lovecký oděv v barvě pepře a soli s krátkými kalhotami se zapínáním pod koleny, punčochy stejné barvy a pevné černé boty do půli lýtek. S rukama na zadnici jsem se sehnul a pohlédl na své nohy. Byly křivé a hubené a nehodily se příliš k tomuto oděvu, v němž mne ostatně obyvatelé naší vsi neznali. Když jsem však vyrážel za noci na dlouhou cestu, s radostí jsem si jej oblékal, neboť jsem se v něm cítil volně, třebas jako hastroš. Už mi chyběla jen síťka na motýly, abych začal matně připomínat venkovského učitele na zdravotní dovolené. Naleštěné černé galoše, které jako by volaly po modrých seržových kalhotech, byly poslední ranou zasazenou celku, jenž by bez nich mohl leckomu neinformovanému připadat nevkusný. Po zralé úvaze jsem si jako pokrývku hlavy zvolil svůj rýžový slamák, zežloutlý dešti. Neměl již stužku, následkem čehož se zdál nepřiměřeně vysoký. Byl jsem v pokušení vzít si svou černou pláštěnku, ale nakonec jsem před ní dal přednost těžkému zimnímu deštníku se silnou rukojetí. Pláštěnka se mi jeví jako praktická součást oděvu a měl jsem jich hned několik. Ponechává rukám velkou volnost pohybu a současně je skrývá. Existují příležitosti, kdy je taková pláštěnka doslova nepostradatelná. Ovšem i deštník má své velké výhody. Kdyby ostatně nebylo léto, ale zima či snad dokonce podzim, možná bych si vzal obojí. Taková situace už jednou nastala a nemohl jsem si své rozhodnutí vynachválit. Takto ošacen jsem nemohl příliš doufat, že se vyhnu nežádoucí pozornosti. Ani jsem po tom netoužil. V mé práci je vyvolání pozornosti zárodkem umění. Je naprosto nezbytné umět vzbuzovat v druhých lítost či uspokojení, probouzet v nich veselí a uštěpačné poznámky. Jako závitník v dřeni tajemství. Samozřejmě za podmínky, že se nemůžeme dojímat,
| 103
104 |
očerňovat ani smát. Do takového stavu jsem se uvedl poměrně snadno. Navíc byla noc. Syn mi stále otravoval život. Podobal se tisícům chlapců stejného věku a postavení. Ovšem takový otec vypadá okamžitě o mnoho vážněji. I přes groteskní oděv vzbuzuje jistou úctu. Je-li pak viděn na procházce se svým chlapcem, který se tváří stále kyseleji, může o to lépe pracovat. Je považován za vdovce, ani ty nejživější barvy tomu nemohou zabránit, spíše všechno ještě zhorší, podporujíce domněnku, že jeho manželka zemřela již dávno, nejlépe při porodu. V mých výstřelcích pak nebylo možné spatřovat nic jiného než projev osamělosti, která mne připravila o soudnost. Vřela ve mně zlost namířená proti tomu, kdo mne svazoval takovým poutem. Kdyby si přál, abych ve svém poslání neuspěl, nemohl by to zaonačit lépe. Pokud bych dokázal uvažovat o nadcházející práci s chladnou hlavou, jak bývalo mým zvykem, možná bych i dospěl k názoru, že přítomnost mého syna ji spíše ulehčí, než aby mi v ní vadila. K této otázce se však již nebudeme vracet. Třeba bych jej mohl vydávat za svého pomocníka či za obyčejného synovce. Zakázal bych mu nazývat mne otcem a dávat mi před lidmi najevo své city, a to pod hrozbou jednoho z těch políčků, jichž se tolik obával. A pokud se mi uprostřed těchto chmurných úvah přihodilo, že jsem si občas zapískal několik taktů, bylo to proto, že jsem byl v jádře rád, že mohu opustit svůj dům, zahradu i vesnici, které jsem obvykle opouštěl s takovou lítostí. Někteří lidé si dovedou pohvizdovat bezdůvodně. Ne tak já. A zatímco jsem přecházel po svém pokoji, dělal pořádek, srovnával do skříní a do krabic oděvy a klobouky, které jsem z nich vytahal, abych si z nich mohl lépe vybrat, a zamykal jednotlivé zásuvky, celou tu dobu jsem si s radostí představoval sám sebe daleko od svého okolí, od známých tváří, od všech svých posledních záchran, jak sedím ve tmě na patníku se zkříženýma rukama, s rukou opřenou o stehno, s loktem v jedné a bradou v druhé dlani a s očima upřenýma na zem jako na šachovnici chladně snovám plány pro zítřek a pozítřek, vytvářeje budoucnost. V takovém případě jsem zapomínal, že mám vedle sebe svého syna, který neposedí, stále si stěžuje, dožaduje se jídla a spánku a špiní si spodky. Znovu jsem otevřel zásuvku svého nočního stolku a vytáhl z ní celou tubu morfinových tablet, mého nejmilejšího tišícího prostředku. Mám obrovský svazek klíčů, váží přes libru. V mém domě nenajdete jediné dveře nebo zásuvku, od nichž bych si nebral na cesty klíč. Nosím je v pravé kapse u kalhot, v tomto případě krátkých. Před ztrátou je chrání těžký řetěz připojený k mým šlím. Tento řetěz, který je čtyřikrát či pětkrát delší, než je třeba, spočívá stočený v mé kapse na klíčích. Jeho tíha mne nutí, abych se nakláněl na pravou stranu, kdykoli se unavím nebo zapomenu udržovat rovnováhu.
Naposledy jsem se rozhlédl kolem, shledal, že jsem zapomněl provést několik preventivních opatření, která jsem neprodleně zajistil, načež jsem popadl svou brašnu, málem jsem napsal kytaru, svůj slaměný klobouk a deštník, doufám, že jsem na nic nezapomněl, vyšel jsem na chodbu a zamkl dveře. Jedna věc je jistá. Okamžitě jsem zaslechl dusivý zvuk. To byl můj spící syn. Probudil jsem ho. Nemůžeme ztrácet ani okamžik, prohlásil jsem. Zoufale se nechtěl svého spánku vzdát. To bylo ostatně přirozené. Ani několik hodin tvrdého spánku nemůže stačit nedospělému organismu, navíc oslabenému špatným trávením. Když jsem jím tedy zatřásl a začal mu pomáhat z postele, tahaje ho nejprve za paže a posléze za vlasy, zuřivě se ode mne odvrátil, otočil se ke stěně a zaryl nehty do matrace. Abych přemohl jeho odpor, musel jsem nasadit veškerou svou sílu. Sotva jsem jej však vytáhl z lůžka, vymanil se z mého sevření, vrhl se na zem a s rozčileným, pobouřeným křikem se po ní válel. Už to začínalo. Tento nechutný výstup mne donutil použít deštník, jejž jsem držel za špičku oběma rukama. Ještě se však zmíním o svém slaměném klobouku, než na něj zapomenu. V obrubě měl dvě díry, pochopitelně po obou stranách, sám jsem je vyvrtal svým nebozízkem. Do těchto dírek jsem připevnil konce gumičky dostatečně dlouhé na to, aby mi dosáhly až pod bradu, přesněji pod čelisti, ale ne zase příliš dlouhé, protože musela pevně držet, přesněji pod čelistmi. Ať jsem se potom pohyboval libovolným způsobem, slamák setrvával na svém místě, jež mu bylo vyhrazeno na mé hlavě. Cožpak se nestydíš, vzkřikl jsem, hnusný nevychovanče! Kdybych si nedával takový pozor, jistě bych se rozzlobil. Zloba je přitom luxus, který si nemohu dovolit. Pokud se totiž rozzlobím, přestanu vidět, před očima se mi spustí krvavá opona a podobně jako velký Gustav slýchám vrzání soudních lavic. Kdepak, být celé dny a roky jemný, zdvořilý, rozumný a trpělivý, ani to se neobejde bez trestu. Odhodil jsem deštník a vyřítil jsem se z místnosti. Na schodišti jsem narazil na Martu, která bez čepce, s rozpuštěnými vlasy a zmuchlanými šaty stoupala nahoru. Co se děje? zvolala. Věnoval jsem jí jediný pohled. Vrátila se k sobě do kuchyně. Celý rozechvělý jsem utíkal do kůlny, popadl jsem sekeru, vyběhl na dvůr a začal s ní tesat do starého špalku, který tam stál a na němž jsem v zimě poklidně roztínal polena na čtvrtiny. Nakonec se ostří zabořilo tak hluboko, že jsem sekeru již nedokázal vytáhnout. Snahou o její uvolnění jsem se unavil, což mě zároveň uklidnilo. Vrátil jsem se do poschodí. Můj syn se plačky oblékal. Všichni jenom brečeli. Pomohl jsem mu navléci batoh. Upozornil jsem ho, aby si nezapomněl pláštěnku. Chtěl si ji zasunout do batohu. Nařídil jsem mu tedy, aby si ji nechal v ruce, pro případ potřeby. Byla už skoro půlnoc. Uchopil jsem svůj deštník. Nepoškodil se. Jdi, rozkázal jsem. Vyšel z místnosti, kterou jsem ještě přejel pohledem předtím, než
Ukázka elektronické knihy
| 105