svého pokojíka otevřené, aby jí v domě neušel jediný šramot. Možná však, že už usnula. Vyšel jsem zpátky do patra. Zastavil jsem se u dveří synova pokoje. Sklonil jsem se a přitiskl ucho ke klíčové dírce. Jiní přikládají ke klíčovým dírkám oči, ale já uši. Ke svému údivu jsem nezaslechl nic. Můj syn totiž spává s otevřenými ústy a hlučně chrápe. Ovládl jsem se, abych neotevřel dveře. To ticho mi poskytlo látku na přemýšlení na dostatečně dlouhou dobu. Zamířil jsem do svého pokoje. A tak došlo k onomu bezprecedentnímu jevu, že se Moran připravoval k odjezdu, aniž věděl, do čeho se pouští, aniž si prostudoval mapu nebo směrové tabule, bez uvážení trasy a jejích jednotlivých etap, nemaje tušení o předpovědi počasí a jen s matným povědomím o vybavení, které si má vzít s sebou, o možné době trvání výpravy, o množství peněz, jež bude potřebovat, a dokonce i o samé povaze práce, již bylo třeba splnit, a tím pádem i o prostředcích nutných k jejímu splnění. Místo toho jsem si pohvizdoval a nakládal do své brašny minimální počet předmětů podobných těm, které jsem nařídil svému synovi. Oblékl jsem si starý lovecký oděv v barvě pepře a soli s krátkými kalhotami se zapínáním pod koleny, punčochy stejné barvy a pevné černé boty do půli lýtek. S rukama na zadnici jsem se sehnul a pohlédl na své nohy. Byly křivé a hubené a nehodily se příliš k tomuto oděvu, v němž mne ostatně obyvatelé naší vsi neznali. Když jsem však vyrážel za noci na dlouhou cestu, s radostí jsem si jej oblékal, neboť jsem se v něm cítil volně, třebas jako hastroš. Už mi chyběla jen síťka na motýly, abych začal matně připomínat venkovského učitele na zdravotní dovolené. Naleštěné černé galoše, které jako by volaly po modrých seržových kalhotech, byly poslední ranou zasazenou celku, jenž by bez nich mohl leckomu neinformovanému připadat nevkusný. Po zralé úvaze jsem si jako pokrývku hlavy zvolil svůj rýžový slamák, zežloutlý dešti. Neměl již stužku, následkem čehož se zdál nepřiměřeně vysoký. Byl jsem v pokušení vzít si svou černou pláštěnku, ale nakonec jsem před ní dal přednost těžkému zimnímu deštníku se silnou rukojetí. Pláštěnka se mi jeví jako praktická součást oděvu a měl jsem jich hned několik. Ponechává rukám velkou volnost pohybu a současně je skrývá. Existují příležitosti, kdy je taková pláštěnka doslova nepostradatelná. Ovšem i deštník má své velké výhody. Kdyby ostatně nebylo léto, ale zima či snad dokonce podzim, možná bych si vzal obojí. Taková situace už jednou nastala a nemohl jsem si své rozhodnutí vynachválit. Takto ošacen jsem nemohl příliš doufat, že se vyhnu nežádoucí pozornosti. Ani jsem po tom netoužil. V mé práci je vyvolání pozornosti zárodkem umění. Je naprosto nezbytné umět vzbuzovat v druhých lítost či uspokojení, probouzet v nich veselí a uštěpačné poznámky. Jako závitník v dřeni tajemství. Samozřejmě za podmínky, že se nemůžeme dojímat,
| 103