Trofima v Arles roku 1365.190 Symbolická obnova pro Říši neměla dlouhého trvání. Následujícího roku byl nárok na korunu postoupen Ludvíkovi z Anjou, synovci Karla IV. Jak to ale souvisí s Francouzským královstvím, přesněji s návštěvou z roku 1378? Vše se vysvětlí jediným pohledem do mapy. Právě přes Savojsko, jehož příslušnost k Říši byla potvrzena v roce 1361, vedly cesty do Itálie. Podél Rhôny a Saôny částečně probíhala hranice mezi Francouzským královstvím a Říší. Přesně na této křižovatce se nacházel Avignon, od roku 1316 sídlo papežů – město, které sice v roce 1348 provensálská hraběnka (a zároveň neapolská královna) Johana z Anjou prodala papeži, ale které bylo zároveň součástí Provensálského hrabství a právně tedy náleželo k Říši. Jednání o tomto regionu během návštěvy roku 1378 se však týkalo především Dauphiné, jehož osud se změnil v roce 1349. Toho roku se poslední dauphin Humbert II. ve smlouvě z Romans vzdal svých osobních nároků ve prospěch mladého Karla (budoucího krále Karla V.), jenž byl od té doby znám jako dauphin, stejně jako i nadále nejstarší synové francouzských králů, tedy předpokládaní dědicové koruny. Tento převod nároku na korunu však nezrušil závazky, kterým bylo Viennské Dauphiné povinováno císaři, pod něhož signorie spadala. Budoucí Karel V. složil roku 1356 v Métách Karlu IV. hold, za který byl jmenován císařským vikářem pro území Dauphiné. Jak vidíme, Karel IV. ještě nebyl připraven vzdát se celého „svého“ arelatského království. Vyslanci francouzského krále v čele s Janem z Berry191 by byli rádi vyřešili osud Dauphiné již při korunovaci v roce 1365, tehdy však byl pouze potvrzen a prodloužen status quo, osobní nárok pro dauphina s podmínkou holdu náležejícího Říši a císaři. Teprve během návštěvy v roce 1378 se podařilo v této otázce výrazně pokročit, neboť 7. ledna byly nároky postoupeny na trvalo (a tedy bez obnovení holdu) francouzskému dauphinovi, který byl poté jmenován císařským vikářem nejen nad těmito zeměmi, ale také nad hrabstvími Provence, Forcalquier, Burgundsko a Piemont, s výjimkou Savojska a papežského Venaissinska. Zatímco francouzští kronikáři a právníci takový posun pochopitelně oslavovali, němečtí letopisci a s nimi i četná knížata císaři vyčítali, že to, co z Říše zbylo, prodal mocnému francouzskému králi. Jenže kromě čistě teoretického tributu, který mohl příležitostně posloužit jen jako páka při Olaf B. Rader: Collector coronarum – Karel IV. jako sběratel korun, in: Jiří Fajt – Markus Hörsch (ed.): Císař Karel IV. 1316–2016, přel. Vladimír Čadský – Marta Eich, Praha 2017, s. 86–94. 191 Françoise Autrand: Jean de Berry : l’art et le pouvoir, Paris 2000. 190
98