z bytu, kde pouštěli rádio, z melodie zvukového filmu: Elisabeth, I loved you. Vaše odrhovačka zněla všemi velkoměsty, z rádia sklepního bytu, z luxusního orchestru: Elisabeth, I loved you. Dvacet pět let odpočívaly sonety s Vaším jménem pod kamenem neznámého hrobu. Po dvacet pět let přicházeli k němu ministerští předsedové a hlavy států. Pod vadnoucími akáty vzpomínám na Vaši chůzi, na neznámé sonety, když na vyprahlé trávě chrastí suché listí, z věnců v řadách válečných křížů. Z rádiových stanic Evropy slyším, že se zas blíží Vaše výročí: Slavnost na Elysejských polích! Všech dvacet pět sonetů zvučí. Opět zní Vaše sonety z parlamentní tribuny. Rádio vyplňuje dobu mezi informacemi hudbou na pásu: kusem Chopinovy etudy. Alžběto! před dvaceti pěti léty! Rozpomínám se na první verše: slyším jejich nevinnost, vášeň, zoufalství, přísahy vyvolané Vaším úsměvem a slibem za zvuků Chopinovy etudy. Rádio hlásí: První hodiny světové války! ALŽBĚTINO VÝROČÍ!
Ó tiskaři, jak bych neopěval tvoje řemeslo! Nejraději bych ti hned nesl tuhle stránku a čekal, až ji vysázíš. Co mám raději než tvoje písmenka? Ovšem trochu se stydím, když se dívám na svůj rukopis,
98