Michelle Smartová
jen aby se po čase znovu dívala, jak jí láska protéká mezi prsty a on ji zase začíná nesnášet. Nedovolí té nenávisti, kterou k němu cítila ona, aby jí znovu otrávila srdce svým jedem. Kdyby tím vším měla projít znovu, rozpadla by se na tisíc kousků a už by neměla naději, že se ještě někdy dá dohromady. Ale jestli je tu šance, že by mohli… Sledovala, jak se Jannis vytáhl z bazénu, aniž by se namáhal použít schůdky. Tep se jí zrychlil. Jannis cestou k ní sebral z vydlážděné podlahy kolem bazénu ručník a za pochodu se osušil. Na obličeji mu svítil široký úsměv. Sklonil se k ní a políbil ji, a pak si s jiskřícíma očima nalil kávu a posadil se vedle ní. „Vypadáš k nakousnutí, glyko mou.“ „Možná později.“ V jeho modrých očích se čertovsky zablesklo, než ji znovu políbil, tentokrát už ne tak hravě, ale hladověji, a prsty ji při tom sevřel v pase. „Ne možná.“ Pak ji jemně rty štípl do ušního lalůčku a z jeho pohledu bylo jasně zřetelné, na co myslí. Keren překřížila nohy a přitiskla stehna k sobě, aby potlačila vzrůstající vzrušení. „Máš hlad?“ zeptal se Jannis a povytáhl jedno obočí. „Jako vlk,“ přisvědčila a nemyslela to jen jako dvojsmysl. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy měla takovou chuť k jídlu. Dobře věděla, kde to pramení. Může za to Jannisovo milování. Byla z něj celá naměkko, mozek jí přestával normálně fungovat a v ní se probudily dlouho potlačené touhy. Jannis se smyslně ušklíbl. „Myslel jsem si to. Snídaně se podává… Právě teď.“ Jako mávnutím kouzelného proutku se objevil ten samý mladík, který jim předtím servíroval večeři, a přinášel snídani a novou konvici s čerstvou kávou. „Co bys chtěla dnes dělat?“ zeptal se Jannis, když 98
Poslední tři dny
dojedla poslední drobečky omelety a pustila se do jogurtu s medem. „Vrátit se do postele a zůstat tam?“ Keren si povzdechla a odolala pokušení se k němu naklonit a políbit ho. Musí si udržet aspoň nějaký odstup, přestože nutkání odhodit všechny zábrany bylo opravdu silné. Bylo by příliš snadné se poddat a pustit srdce z klece ven. Na druhé straně stolu zazvonil Jannisův telefon. Jannis protočil oči a natáhl se po telefonu. Pak se zamračil. „Andreas. To bych měl vzít.“ Opřel se dozadu a ponořil se do rozhovoru se bratrem. A podle změny v hlase a výrazu v očích Keren pochopila, že jsou to špatné zprávy. „Co se stalo?“ zeptala se, když hovor ukončil. Jannis si zamnul bradu. „Potenciální klient, který měl s námi už brzy podepsat smlouvu, se rozhodl jít raději k Houltsovým.“ Keren to zamrzelo za něj. Dva klienti během dvou dnů, to se jim asi ještě nikdy nestalo. „To je mi líto.“ Jannis zachmuřeně přikývl, a když zvedl hlavu, zhluboka se nadechl. „Řekl proč?“ „Nepřišel jsem na domluvenou schůzku.“ Keren vyvalila oči. To nebylo Jannisovi vůbec podobné. Nesnášel nedochvilnost a nespolehlivost, byl ztělesněním spolehlivosti. „A kdy ta schůzka měla být?“ Jannis zavrtěl hlavou. „Na tom nesejde,“ zamumlal. Potom se znovu zhluboka nadechl a obrátil pozornost zpátky k ní. Když se jeho oči ponořily do jejích, ten smyslný lesk byl zpět. Jannis se otočil na židli tak, že se jejich kolena dotýkala, popadl ji za stehna a než se nadála, seděla mu obkročmo na klíně. Skrz tenkou krajku kalhotek cítila, jak rychle roste jeho vzrušení a jí se z toho stejně rychle krátil dech. „Potřebuju tě. Pojď zpátky do postele,“ zachraptěl Jannis. 99
Michelle Smartová
Keren jej pevně objala kolem krku a hravě mu přejela zuby po tváři. Už teď v ní znovu stoupal ten žár. Jannis se postavil i s ní a odnesl ji do ložnice. Keren ležela s hlavou opřenou o okraj vany. Cítila hluboké uspokojení. Uspokojení byl pocit, který už dlouho, velmi dlouho necítila. „Na co myslíš?“ zeptal se Jannis líně. Leželi v pozici, na niž si zvykli už dávno, když se spolu koupali: tváří k sobě, Jannis měl nohy pokrčené s lýtky opřenými ze stran o její pas, Kereniny o hodně menší nohy opřené o jeho hrudník. Keren ani neotevřela oči. „To ticho je kouzelné,“ zamumlala upřímně. „Nemyslíš náhodou na to, jak moc bys chtěla být blíž?“ „Já jsem spokojená, díky.“ „Ani kvůli tomuhle?“ Keren otevřela jedno oko. Jannisova erekce bezostyšně vykukovala z bublinek. „Chceš si hrát?“ podíval se na ni svůdným pohledem Jannis. „Neříkala ti maminka náhodou, že když si s něčím budeš hrát moc často, může se to rozbít?“ Jannis se ušklíbl. „Odkdy zrovna já poslouchám maminku?“ „Když už o ní mluvíme…“ „A musíme o ní mluvit?“ „Má ta paní Legardeová pořád ještě v plánu přijít na tu dnešní charitativní akci?“ „Pokud vím, tak ano. Proč?“ „Myslím, že bys tam měl jít.“ Jannis pobaveně pozvedl obočí. „To má být vtip?“ „Měl bys tam být.“ „Andreas to zvládne,“ mávl rukou, ale ona si dobře všimla záblesku v jeho očích. „Ne tak dobře jako ty. Na takové vyjednávání jsi lepší.“ 100 Ukázka elektronické knihy