Michelle Smartová
jen aby se po čase znovu dívala, jak jí láska protéká mezi prsty a on ji zase začíná nesnášet. Nedovolí té nenávisti, kterou k němu cítila ona, aby jí znovu otrávila srdce svým jedem. Kdyby tím vším měla projít znovu, rozpadla by se na tisíc kousků a už by neměla naději, že se ještě někdy dá dohromady. Ale jestli je tu šance, že by mohli… Sledovala, jak se Jannis vytáhl z bazénu, aniž by se namáhal použít schůdky. Tep se jí zrychlil. Jannis cestou k ní sebral z vydlážděné podlahy kolem bazénu ručník a za pochodu se osušil. Na obličeji mu svítil široký úsměv. Sklonil se k ní a políbil ji, a pak si s jiskřícíma očima nalil kávu a posadil se vedle ní. „Vypadáš k nakousnutí, glyko mou.“ „Možná později.“ V jeho modrých očích se čertovsky zablesklo, než ji znovu políbil, tentokrát už ne tak hravě, ale hladověji, a prsty ji při tom sevřel v pase. „Ne možná.“ Pak ji jemně rty štípl do ušního lalůčku a z jeho pohledu bylo jasně zřetelné, na co myslí. Keren překřížila nohy a přitiskla stehna k sobě, aby potlačila vzrůstající vzrušení. „Máš hlad?“ zeptal se Jannis a povytáhl jedno obočí. „Jako vlk,“ přisvědčila a nemyslela to jen jako dvojsmysl. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy měla takovou chuť k jídlu. Dobře věděla, kde to pramení. Může za to Jannisovo milování. Byla z něj celá naměkko, mozek jí přestával normálně fungovat a v ní se probudily dlouho potlačené touhy. Jannis se smyslně ušklíbl. „Myslel jsem si to. Snídaně se podává… Právě teď.“ Jako mávnutím kouzelného proutku se objevil ten samý mladík, který jim předtím servíroval večeři, a přinášel snídani a novou konvici s čerstvou kávou. „Co bys chtěla dnes dělat?“ zeptal se Jannis, když 98