Ann Lethbridgeová
Podobně chmurnými, jaké spatřila v den své svatby na tváři budoucího manžela. „Ne,“ řekla pevně. „Dnes večer nebudu doma.“ „Jste pryč,“ zeptal se, „nebo nejste doma jen pro mě?“ „Nechápu, jaký je v tom rozdíl,“ sestoupila na chodník. Sukně se jí zachytila o dvířka kočáru a Avery vytřeštil oči, když si všiml odhaleného lýtka. Škubla látkou a střelila po něm pohledem. „Děkuji vám za krásné odpoledne.“ Vykročila ke dveřím. A to bylo všechno. Zvuk kopyt jeho koní se postupně vzdaloval. Když už je neslyšela, zaklepala na dveře, aby dala vrátnému vědět, že je zpět. Dopoledne následujícího dne ubíhalo Carrie tak pomalu, jako ještě nikdy. Z nějakého důvodu, přestože bylo v obchodě rušno, měla pocit, jako by ručičky hodin někdo zatížil kameny. Nejspíš to bylo tím, že se jí předchozí noci vyhýbal spánek, zatímco ji pronásledovalo příliš mnoho představ, jak lord Avery doprovází některou ze svých zvláštních dam na ten či onen ples. Bylo to směšné. Dva plesy, kterých se kdy zúčastnila, byly tak příšerné, že by vůbec neměla litovat, že se už na žádný nepodívá. Pro dívku na okraji společnosti byly plesy tou nejhorší formou mučení, pokud nebyla opravdu hezká nebo neuměla flirtovat, takže si ji muži všimli. Než její otec vážně onemocněl, zúčastnila se jen těch dvou londýnských a žádný mladý muž ji nevyzval k tanci. To byl také jeden z důvodů, proč Jonathanovu nabídku k sňatku přijala tak rychle. Vdát se za něj byl způsob, jak uniknout ponižujícím rituálům svatebního trhu. Kdyby jen věděla, že ho její otec víceméně podplatil, aby si ji vzal, možná by se za něj neprovdala. Ne, bylo pro ni mnohem lepší zůstat doma. A krom 98