Virginia Heathová
„Byla to muka. Většinu času jsem strávil v deliriu díky opiu, které do mě lili. Připadal jsem si, jako bych uvízl v nekonečné noční můře, včetně požáru a vody…“ Zlost ve hlase se někam vytratila, zbyla jen bezmoc. „Prožíval jsem peklo na zemi. Pak následovaly tři měsíce dalšího utrpení, když jsem se v péči Eleanor snažil odvykat od toho neřádu potom, co se mi zahojily nejhorší rány.“ „A mezitím odepsali vaši loď.“ „Přesně tak. A s ní jsem přišel o svoje muže, vlastně o celou svou slavnou námořní kariéru.“ Nedokázal skrýt smutek, který se uhnízdil v tmavých očích. „Zároveň mi v zimě zemřel na zápal plic otec. Ne že bych v té době byl natolik při smyslech, aby mi došlo, co všechno to obnáší. Nikdy jsme si nebyli moc blízcí, a ještě víc jsme se odcizili, když jsem utekl na moře, a přece…“ O tolik přišel. Tolik vytrpěl. Nic z toho nezavinil, a přesto mu jizvy zůstanou na celý život. Může se mu někdo divit, že má vztek na celý svět? „Pak jsem samozřejmě šest dlouhých měsíců musel cvičit, protože mi ochably svaly.“ „Zase Eleanor?“ Pokřiveně se usmál. „Chtěla, abych žil. Já o to zas tak moc nestál.“ „A teď?“ Představa, že by pořád ještě toužil zemřít, jí div nezlomila srdce. „A teď… jsem tady.“ Pokrčil rameny. „Snažím se zas dát dohromady. Jenže sestra si myslí, že to sám nedokážu.“ Sehnul se pro krumpáč a opřel se o násadu. „Chce mi pomoct vrátit se do života.“ „A co si o tom myslíte vy?“ „Snažím se moc nemyslet. Myšlenky mě unavují stejně jako vás.“ „Mně pomáhá práce na vykopávkách. Jenže nemůžu kopat celý den, a jakmile se zastavím, myšlenky se vrací.“ 98