Povídka osmnáctá:
DÁREK
Autor: Jenny Naomi Země monster. Přesně takhle před desítkami let pojmenovala lidská rasa Faunyi. Náš drahocenný svět, který pro nás, lidsko-zvířecí kmeny, znamenal bezpečí, svobodu a mír. S příchodem lidí se ale všechno, co jsme znali, postupně rozpadlo. Zůstal pouze strach a nejistota. Lov se stal jejich každodenní rutinou. Mláďata byla unášena a dospělí zabíjeni nebo pod nátlakem smrti nuceni k dalšímu a dalšímu množení. Veškerá zvěrstva započala dávno před mým narozením a ani ve snu by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy i já budu stát tváří tvář dlouhé lovecké hlavni. Strnulý děsem jsem se zmohl na zrychlený dech, div mi nevyskočilo srdce z hrudi. „Jednoho mám!“ křikl muž v maskáčích a celý nadšený vystřelil. Rozmazaným zrakem jsem zvládl rozpoznat zabodnutou šipku ve stehně, do které jsem pouze dokázal dloubnout packou ve snaze ji vytáhnout. Au! Nad sebou jsem matně viděl obrys osoby, která nehnutě pozorovala a čekala. Pokusil jsem se o předem zmařený útěk. Kňučel jsem a kňučel, dokud můj zrak nezahalila temnota a já se nepoddal přicházejícímu spánku. *** Zaujatě jsem sledoval muže čistícího si svou loveckou zbraň. Jednalo se o pušku na uspávací šipky, která mě před pár dny postřelila. Měl bych se bát? Bát se, že ji na mě opět namíří, a já ucítím bolest hravě přirovnanou k tisícům včelích bodnutí? „Nedívej se tak na mě,“ vydechl těžce, houpaje se na své židli. Broukal si přitom podivně chytlavé melodie, které mě nutily pohybovat hlavou do rytmu. „Být tebou, raduju se, chlapče. Skončit u jiného pytláka, kdoví, jak bys dopadl. Tady máš jistotu, že o tebe bude dobře postaráno. Mnohé tvého druhu testují v laboratoři.“ V okamžení, kdy položil pušku na stolek a těžce se postavil ze židle, jsem s leknutím uskočil na druhý konec malé klece, ve které mě držel. Bojácně jsem kňučel a instinktivně držel dlaně před obličejem.