souboru Zábradlí a vypůjčil si od svých herců, včetně Grossmanovy životní partnerky Marie Málkové, i jména některých postav; je tedy nepravděpodobné, že by zvolil jméno hlavní postavy náhodou. Podobně jako v Zahradní slavnosti se jazykový experiment, iniciovaný odněkud „seshora“, stane nástrojem pro intriky Grossova zástupce a jeho spojenců. Gross, který včas nerozpoznal nebezpečí a je bezbranný proti vyrozuměním, která neumí ani přečíst, ani si je nechat přeložit bez náležitého povolení, jež ale vyžaduje znalost ptydepe („co se praví v našem vyrozumění, se můžeme dozvědět jen tehdy, když to víme“8), je nejdřív oslaben a pak sesazen svým zástupcem a jeho partičkou stoupenců umělé komunikace. Jak se dalo předpokládat, skončí experiment špatně: nový jazyk se dokáže naučit jenom pár lidí, a co je ještě horší, samotné ptydepe je zaneřáděno otravnými prvky přirozeného jazyka. Gross je očištěn, rehabilitován a vrácen do funkce, jen aby zjistil, že má předsedat zavádění dalšího nového umělého jazyka – chorukoru – vycházejícího z opačných předpokladů než ptydepe, ale se stejným cílem odstranit zmatenost, nejednoznačnost a lidské vlastnosti přirozeného jazyka jednou provždy. I v jiných směrech se Vyrozumění podobalo Zahradní slavnosti. Tentokrát Havel s Grossmanem před samotnou premiérou 26. července 1965 otestovali odhodlání cenzorů veřejným přečtením hry v Městské knihovně. Jak čtení, tak hra se dočkaly ovací vestoje. Oficiální sdělovací prostředky opět pěly chválu na teď již mezinárodně uznávaného autora, i když Rudé právo si tentokrát s pochvalnou recenzí počkalo celé dva měsíce.9 Většina kritiků přečetla hru jen jako satiru na byrokratický systém, podobně jako její předchůdkyni. To by z ní učinilo jednu z mnoha podobných her, možná satiru výjimečné kvality, ale stále ještě satiru, jaká se v polovině šedesátých let tolerovala, a dokonce i podporovala jako součást nutné společenské hygieny. Jen nemnoho kritiků dokázalo či chtělo poukázat na důležité rozdíly mezi oběma hrami a na radikální záměr autora Vyrozumění. Nalezly se však i výjimky, jako například kritik
8
Vyrozumění, Spisy 2, str. 152.
9
Jaroslav Opavský, „Vyrozumění v jazyce ptydepe“, Rudé právo, 29. září 1965.
104