Sex po fašismu (Ukázka, strana 99)

b

a

c (s. 81) Obr. 2.2. Časopis Liebe und Ehe, č. 1 (1949). Titulní strana (a); vnitřek přebalu (popiska k fotografii batolete hlásá „Bez jazyka to nejde“ a zjevně má být narážkou na cunnilingus) (b); a s. 21 (s popiskami „mezi dívkou a ženou“ a „tichý vzdor“) (c).

Četné úvahy na stránkách Liebe und Ehe se tudíž snažily najít nový jazyk pro obhajobu mravní hodnoty otevřených debat o sexu. Časopis neustále těkal mezi tvrzeními o oprávněnosti nemanželské pohlavní lásky a trváním na významu příjemného sexu pro stabilní manželství. Jeho přispěvatelé si dokonce vypomáhali náboženským jazykem. Jak to například vyjádřil lékař Gerhard Ockel v roce 1951 v článku schvalujícím cunnilingus jako „ve skutečnosti zcela přirozené laskání“: „Kde je pravá láska, tam je vždycky i posvátná půda a veškeré konání těší božského Stvořitele.“5) Nebo jak napsala Dorothee Löhe v roce 1950 při obhajobě sochařských aktů Georga Kolbea, které byly velice populární i za Třetí říše, je zjevné, že „za těmito nahými lidmi stojí cudný Stvořitel“. Kolbeovy pohnutky podle ní vyvěraly z „velmi pokorné lásky k Bohu a lidem“.6) Časopis Liebe und Ehe navíc ve svých snahách o zařazení sexu a pohlavní rozkoše mezi společensky přijatelné cíle a témata průběžně kolísal mezi voláním po větší sexuální svobodě a prosazováním názoru, že veřejnost už takříkajíc hlasuje tělem. Jeho přispěvatelé opakovaně vyjadřovali radost z toho, jak „nezvyklou proměnou procházejí v poslední době mravní představy“, jak to formuloval jeden z nich v roce 1950.7) Nebo jak hrdě poznamenal jiný, mladé dívky („a rozhodně nejen ty ‚povolné‘“) v oné době odvrhovaly mravy svých rodičů a oznamovaly: „‚Mám právo na předmanželskou lásku.‘“8) Stejně jako u křesťanů i v Liebe und Ehe bylo možné najít důkazy jisté bezostyšné návaznosti na nacistické postoje. A nejen v důsledku silné podobnosti mezi sochařskými akty, které chovala v oblibě redakce časopisu, a uměleckou tvorbou podporovanou nacisty. Nechyběla ani vyjádření antisemitských a eugenických názorů. Jeden článek tvrdil, že „před druhou světovou válkou byly mezi prostitutkami na celém světě nejpočetněji zastoupeny dívky z východních států, a to hlavně východní Židovky“.9) A pisatel, který si dělal legraci z toho, jak nacisté řídili prostituci, sepsal i úvahu, v níž kritizoval politiku nacistického režimu a Spolkové republiky Německo poskytovat „příspěvky na děti“ rodinám obzvlášť „bohatým“ na potomstvo – ne však na základě toho, že politika SRN představovala urážlivé pokračování nacistických náhledů na důležitost rozmnožování, ale na základě toho, že z takových opatření v obou režimech těžili jen ti „nezodpovědní“, alkoholici a lidé vedoucí „nezřízený“

život. Hlavním smyslem článku dokonce bylo hájit eugenickou sterilizaci „méně nadaných“ v zájmu budoucího zdraví německého národa, nyní „namačkaného na velmi těsném prostoru“.10) Mnohem výmluvnější je však to, jakým způsobem nacisté představovali zdroj obveselení. Komentátorům časopisu Liebe und Ehe připadal ze všeho nejhumornější rasismus nacistického režimu, ale zábavná se mu zdála i jeho homofobie. Časopis za celé tři roky své existence ani jednou nevyjádřil hrůzu z těchto otřesných prvků Třetí říše. Místo toho svým humorem nacismus zlehčoval. Dobrým příkladem vtipů na účet nacistického rasismu je nápaditý cyklus falešných seznamovacích inzerátů v kreslené podobě, otištěný v roce 1950. Inzeráty začínají sexy vestálkou z roku 1500 př. Kr. a končí dystopickou budoucností po atomové válce v roce 1958. Jejich autor Hans von Hohenecken v nich předestřel „stručné kulturní dějiny“ sexuálních mravů. Jeho výsměch se neomezoval jen na zoufalé snahy žen najít partnera po druhé světové válce – otrhaná žena v jaderných troskách osmapadesátého roku hledá „anglicky hovořícího Sibirorusa“ a je ochotná smířit se s postavením „vedlejší manželky“. Komické mu připadalo i přetrvávání rasistických postojů v ponacistickém období a neúčinnost denacifikace (třebaže zároveň zdůrazňoval jejich skutečnost), když vkládal nehezkému postaršímu bývalému funkcionáři nacistické strany v roce 1948 do úst ujištění pro všechny ženy, které by teoreticky mohly mít zájem, že byl zproštěn obvinění, má vlastní dům a zajištěnou penzi a mají se hlásit jen mladé ženy „s nejlepším možným rasovým původem a chováním“.11) Další skvělou ukázkou žertovné stránky časopisu je vícedílný článek o „sexuálních problémech SS“ z roku 1951, který nemá hlavu ani patu. Jeho autor Martin Brustmann, specialista na sportovní lékařství, dělil svou pozornost rovným dílem mezi jednotlivé sklony SS, které rozděloval na heterosexuální, homosexuální a homofobní. Dělal si legraci z „pracovní neschopnosti v důsledku vyčerpání“, k němuž mladé esesmany doháněly hordy dobrovolně se nastavujících žen, i z toho jak Himmlera zarazil rostoucí počet homosexuálních incidentů v řadách SS. Kromě jiného ho obzvlášť pobavilo, jak se Himmlerova homofobie podobala starozákonnímu učení (tj. „židovské“ části bible) a jak se Himmler „zastyděl“, když ho na Ukázka elektronické knihy