„Je to docela jednoduchý. Já se nastěhuju zpátky k tobě. Je mi jasný, že žádnou velkou lásku čekat nemůžu, ale uvidíš, že si na mě zase zvykneš. No a já za to nikomu neřeknu, co vím…“ Sebrala jsem odvahu podívat se pravdě přímo do tváře. „A co jako víš?“ Tomáš se zatvářil jako protřelej pašerák alkoholu z doby prohibice. „No, přece o tom tvém pobytu v cizím bytě… „ „Jo o tom bytě, kde jste zadržovali našemu Jirkovi neoprávněně notebook a přes jasnou výzvu jste mu ho zapřeli a odmítli vydat?“ Chrlila jsem to ze sebe jak o život. Nejlepší obrana je útok, nesmíš ho pustit ke slovu! Musíš mít navrch! A jak jsem byla rozjetá, najednou mě osvítila myšlenka. „Víš, Tomáši,“ řekla jsem klidně. „Možná že jsem tam neměla být. Ale šla jsem pro ten noťas, kterej tvoje drahá Jirkovi odmítla vrátit a viděla jsem zajímavý věci. Ono by policajty mohlo zajímat i to, kde se u té dámy vzalo tolik elektroniky. Co jsem viděla, byly to všechno nový věci!“ Byla to rána naslepo, ale zásah byl do černýho. Bývalák strnul. „To ona…“ zakoktal, než mu došlo, že se právě přiznal. Poprvé v životě jsem měla nad ním převahu. Ten pocit byl k nezaplacení! Než stačil cokoli říct, položila jsem peníze na stůl, naklonila se k němu a zašeptala mu do tváře: „Jsi vedle jak ta jedle, ale i kdyby mě zavřeli, radši bych seděla pět let v kriminále se stokilovou mužatkou, než si domů zase nastěhovat takovýho zmetka, jako jsi ty! Báj báj, ty amatére!“ Otočila jsem se k odchodu a stěží jsem zaslechla Tomášovo tiché: „Když já nemám kde bejt…“ Po cestě domů jsem myslela na to, že kdyby ten pakůň opravdu na tu kriminálku šel, asi by to moc prima nebylo. Máslo na kebuli jsme měli oba a Libor by z toho asi nebyl dvakrát v transu. Dodatečně jsem se rozklepala. Fuj, to jsem zas měla víc štěstí než rozumu. Doufám. Už se opakuju, ale: k čertu s exem, k čertu s Jirkou, k čertu s proměnama!
PLÁN Tak zase jednou u Sandry a u kafe, abychom si to shrnuly, jak říkával kapitán Exner. Co se týče Kristýny, nic se nezměnilo. Už chodí normálně do školy, ale ztráta paměti na tu kritickou dobu trvá. Na něco si vzpomněla, jak víme, ale to nestačí. Policie to odložila, protože nemá, komu co čím dokázat. Ale my to tak nechceme nechat.