6 | 2023
jako zaměstnanec Krajského památkového
se příslušet k naší ztracené generaci, která se
Věra) a našli mě „zašitého“ v okresní knihovně.
a padla na ni normalizační deka. Odpověděl mi,
úřadu, ptali se po mně (přijela s ním i jeho žena Tehdy bydleli na zámku v Chlumci nad Cidlinou a Jiří měl plné zuby úřednického zaměstnání
a zabýval se myšlenkou vrátit se do lesa k práci
dřevorubce. To se částečně také stalo – domluvil se s mým otcem, polesným, že se o dovolené
bude moci na Vysočině odreagovat v „těžební
činnosti“, což se po roce opakovalo. Vlastně až
v té době jsme se stali natrvalo přáteli. Nakonec
že více než generaci vnímá v mé otázce právě
onu ztracenost: „Myslím, že bych byl ztracen za
jakéhokoliv režimu, v jakékoliv době. Možná nás nepříznivé podmínky jenom lépe navedly na
cestu oné ztracenosti. Když se ohlížím do vlastní minulosti, projevoval jsem tendence ke ztrace nosti už v dětství.“
Myslím, že ještě dřív, než mi Jiří dal číst své
se stal kastelánem na hradě Pecka, což pro něj
básně, předložil mi několik krátkých záznamů
nesporně úleva. Jiří se, pokud mohl, vyhýbal kaž
zů, jež mu jeho vnitřní moře vyvrhlo na břeh vě
ve srovnání s tíseň vyvolávající kanceláří byla
dé usazenosti, ale jeho ideálem nebyla bohéma, ale tuláctví. Spíš než hvězdné to bylo tuláctví
pod oblohou beze hvězd – a z tuláka se na „sta rá kolena“ stal poutník – ze Znojma, kam se po ochodu do penze s Věrou přestěhovali do bytu
zděděném po jeho otci, dokázal na Pecku něko
likrát dojít pěšky. I jeho cesty do Polska, na Litvu
svých nejranějších zážitků i zneklidňujících obra domí, s nimiž si ne vždy věděl rady a jimž se jako filozof snažil přijít na jejich nejvnitřnější kloub.
V této anamnéze pro domo se snažil vše prvotní
oddělit od dodatečných projekcí a pozdějších lí
čení. Ale šlo mu také o jazyk, o jistotu jeho ryzosti a váhy, ne-li přímo specifické hustoty.
Tulák a poutník Jiří Červenka se ve městě
za Czesławem Miłoszem, kterého mistrovsky
proměňoval v chodce. V Praze, ale i v jiných měs
cenzem nesly v sobě zvláštní pečeť jeho osob
městskou hromadnou dopravou. Ne že by litoval
překládal, či do Huculska za Stanisławem Vin nosti. Několika výprav jsem se zúčastnil s ním – čím méně civilizačního komfortu je provázelo,
tím byl spokojenější. Jeho líčení dobrodružného
noclehu ve stohu někde v Polsku mi v jeho podá ní vnuklo představu, že by nebylo od věci místo „bohatých“ Vánoc s kaprem a salátem alespoň jednou za život oslavit Narození Páně bezplat
ným noclehem právě někde za vesnicí ve stohu. Se svým nejvlastnějším uměním i se svým
básnickým údělem byl Jiří přinejmenším aty
pický. První knížka nazvaná Paměť okamžiku mu vyšla až po padesátce. Ve druhé polovině
devadesátých let jsem s ním uskutečnil rozhovor
pro revui Proglas a položil jsem mu otázku, c ítí-li 96
v půli šedesátých let sotva stačila rozhlédnout,
tech, včetně zahraničních, většinou odmítal jezdit pár drobných za jízdenku. Všude chodil pěšky a snad se nestalo, že by někde zabloudil – i ve
městě se rozhlédl jako v krajině a neomylně trefil správný směr. Byl totiž rodilý stratég. Při našich
výpravách jsem se za ním ploužil, i když jsem sám měl z dětství slušnou chodeckou průpravu – do školy a ze školy denně deset kilometrů, v zimě
často sněhem a v mrazu. Naše handicapy se srov
naly obyčejně až ve vlaku, kde jsme jako cestující vnímali míjející svět za oknem bez zadýchání stejně. Z hospod vyhledával ty nejzapadlejší,
vesměs lidovky, bez reprodukované hudby. Větši nou mlčel, ale stávalo se, že se rozpovídal. Když
nyní čtu Jiřího krátké texty, vybavuji si chvíle, kdy