zarazil inkvizitorův bystrý pohled. Pomyslel si, že to nejsou jen oči fanatika, ale také inteligentního a vypočítavého muže. Zatímco se mniši a jejich pomocníci postrkovali a natahovali hlavy, aby z nečekané návštěvy spatřili co nejvíc, převor Daniel vystoupil před ostatní. „Otče Micheli,“ přivítal inkvizitora uctivým pozdravem. Hluboce se uklonil. „Vítám tě v našem skromném klášteře.“ Musí se obávat skoro stejně jako já, pomyslel si Berenger. Vždyť Lemoin dost možná věděl, že jeho klášter poskytoval útočiště bývalým františkánům i dalším uprchlíkům před pronásledováním. „Převore Danieli,“ odpověděl inkvizitor uctivým, ale rozhodným tónem. Jeho hlas stejně jako jeho oči neodpovídal obyčejnému vzezření. Novicové se pod jeho vlivem otřásli, a zbledl dokonce i bratr Guiomar, kterého zpravidla nic nevyvedlo z míry. Berenger si nedovedl vzpomenout, že by kdy projevil náznak hněvu nebo radosti. „Děkuji za tvé přivítání.“ Inkvizitor ke svému protějšku natáhl ruku. Na levém ukazováčku se zaleskl prsten s ametystem zasazeným do zlatého kruhu. Prsten papežského emisara. Daniel ho s napjatým úsměvem políbil. „Jsem zavázán, že jsi nás přijal tak narychlo. A v tak nevhodnou dobu. Neměli jsme v úmyslu tvůj klášter zatěžovat, ale musíme nabrat síly. Jak víš od mých poslů, cestou jedním z průsmyků nás stihla sněhová bouře. Zdržela nás několik dní a mnoho dobrých mužů se ztratilo, nebo zemřelo.“ Inkvizitor se pokřižoval. Převor přikývl. „Budeme k tvým službám tak dlouho, jak to bude potřeba. Doufám, že se připojíš k našim oslavám velikonočních svátků.“
•• 97