MOJE AFRICKÁ ODYSEA
doposud. Salimovi dávám poslední autíčko, které mi z hraček zbylo a v očích mám slzy. I on pochopil. Drží se mě jako klíště. Loučím se s kluky, se kterými jsem ve volných chvílích hrál fotbálek. Loučím se s kluky, kteří denně v korunách vysokých palem hledali tučné červy. Loučím se s kluky, kteří vždy časně ráno chytali ve vysoké trávě ještě ospalé kobylky. To jen proto, aby jejich strava byla alespoň z části masitá. Je to dojemné, ale nedá se nic dělat, je čas jít. Vesničané nám pak mávají až do chvíle, kdy náš džíp zmizel v buši. Sanniquelle je odsud vzdáleno 160 kilometrů. Máme před sebou tedy dlouhou cestu, na jejímž konci jsou již Mustafa a Alvi. Ve Gbarnze přibíráme do vozu jednoho z egyptských kolegů, který byl na výpomoc vyslán z Kakaty. Z Monrovie do Kakaty je to pouhých 50 kilometrů. Toto místo, v němž působili i pozorovatelé UNOMIL a které leží na hlavním tahu, jsem již jednou navštívil. Stanoviště bylo velmi dobře zařízeno, a tak nebylo divu, že všichni přítomní tam byli spokojeni. Nic jim nechybělo. Egypťan měl proto z pobytu v Sanniquelle hned od počátku obavy. Když jsme byli asi v polovině cesty, Arab si uvědomil, že mu v kapse zůstaly klíče od džípu, kterým do Gbarngy přijel. Nikomu je nepředal! A tak jsme otočili a jeli zpět. Ve Gbarnze George vystřídal a sám si sedl za volant. Následovala šílená a riskantní jízda. Pedál plynu byl neustále sešlápnutý až k podlaze. Řítili jsme se po asfaltové komunikaci, na níž se vyhřívaly zelené a černé jedovaté mamby, které nestačily před autem včas zmizet a pak se na silnici v poslední své chvíli jen svíjely. Po třech čtvrtinách cesty, kousek za Gantou, byl asfalt vystřídán šotolinou. Ostřejší zatáčky jsme projížděli smykem a za námi zůstala jen hustá clona prachu. Po několika desítkách kilometrů jízdy džunglí přijíždíme do Sanniquelle. Alvi měl pravdu. Je zde o něco chladněji a i dýchacímu ústrojí se ulevilo. Náš pobyt je limitován pěti dny. Tato doba totiž zbývá do oficiálního ohlášení konce odzbrojovacího procesu. Ale opět o tom silně pochybuji. Je jasné, že všechny zbraně nebudou odevzdány. Ozbrojených bojovníků, kteří jsou k tomuto aktu připraveni, je však ještě mnoho. Oba dva naši kolegové, předchůdci, se nouzově, se svolením guvernéra, nastěhovali do jeho rezidence. Kde ale budeme bydlet my, není zatím jasné. WC s koupelnou guvernér zamykal, cisterna s pitnou vodou tu není. V železné zásobě nemám ani já byť jen jedinou její kapku. Zbyla mi však ještě troška domácího tekutého léku – slivovice. Chybí nám i kuchařky. Společně pak přemýšlíme o způsobu přežití. Budeme se muset držet hesla „Překonej sám sebe a vytrvej!“. V případě, že se situace rychle nezmění, k pití bude asi vlastní 98