Roman Bureš
„Zase ty tvoje konspirace. Zamysli se nad tím, kdyby lidi pokaždé, když si jdu ukrojit večeři, cítili bolest, zákonitě by museli zešílet. A že u toho bečí a poulí oči? To přece dělají i ovce, když jim farmář stříhá vlnu. Chceš tvrdit, že i to je bolestivé?“ „Trochu inteligentní být musejí,“ trvala na svém. „Vždyť umějí poslouchat příkazy.“ „To umí každý čokl. Dokonce i zkrocená pavoučice.“ „Používají nástroje,“ vytasila se s novým trumfem. „Na venkově okopávají záhony, pod Pandemoniem hloubí metro.“ „To, že mají protistojný palec, ještě neznamená, že jsou inteligentní,“ vysvětloval trpělivě Samael. „Musíme jim zašívat hubu, protože si do ní pořád něco strkají. Vždycky, když sežerou jablko nebo švestku, pozvrací se a strašně nafouknou, ale to je neodradí, aby to udělali znovu. To podle mě moc o inteligenci nevypovídá. Nemluvě o tom, že ohryzaná jablka se blbě prodávají.“ „Fajn, už se o tom nebudeme bavit,“ rozhodila rukama a vstala. Samael si ji však k sobě přitáhl. Trochu se vzpírala, trochu spolu na oko zápasili, ale nakonec to skončilo polibkem. ***
98