100 povídek od Lucy Maud Montgomeryové (Ukázka, strana 99)

ji vůbec známe. Obávám se, že jsem si z ní trochu mírně utahovala, a on už nic neřekl. No, teď jsem strašně ráda, že jsem se do něj nezamilovala. Mohla jsem, ale nechtěla jsem.”

Vystoupení slečny Ponsonbyové na večírku u Hubbardů bylo největší senzací, jakou Glenboro za poslední roky zažilo. A svým způsobem to byla opravdová kráska. Netančila, ale všichni muži středního věku, vdovci, ženatí i svobodní, kteří ji znali z dívčích let, se kolem ní shlukli a smáli se a povídali si tak, jak jsem si ani nedovedla představit, že by se slečna Ponsonbyová mohla smát a povídat. Jerry a já jsme se kochaly jejím triumfem, protože jsme věděly, že to byla naše zásluha. Nakonec slečna Ponsonbyová zmizela; krátce nato jsme s Jerry zabloudili do knihovny, abychom opravily nějaké nepoddajné sponky, a tam jsme ji našly se Stephenem Shawem v útulném koutku.

Cestou domů jsme nic nevyzvídaly, protože slečna Ponsonbyová šla za námi se Stephenem Shawem v bledém, pozdně říjnovém svitu měsíce. Ale když jsme se proplížily uličkou od souseda nalevo a došly na naši boční verandu, počkaly jsme na ni, a jakmile Stephen Shaw odešel, daly jsme na slečnu Ponsonbyovou prudce ruce a donutily ji, aby se tam na temné, chladné verandě v jednu hodinu ráno přiznala.

“Slečno Ponsonbyová,” řekla Jerry, “než vám pomůžeme vrátit se do vašeho pokoje, musíte nám říct, co to všechno znamená.”

Slečna Ponsonbyová se trochu nesměle a nervózně zasmála.

“Se Stephenem Shawem jsme se už dávno zasnoubili,” řekla prostě. “Ale otec s tím nesouhlasil. Stephen byl tehdy chudý. A tak – tak – jsem ho poslala pryč. Co jiného jsem mohla udělat?” – Jerry totiž zachrčela – “Otce jsem musela poslechnout. Ale zlomilo mi to

srdce. Stephen odešel – byl velmi rozzlobený – a od té doby jsem ho nikdy neviděla. Když mě Susan Hubbardová pozvala na večírek, měla jsem pocit, že musím jít – že musím Stephena ještě jednou vidět. Ani na minutu mě nenapadlo, že by si na mě vzpomněl – nebo že bych ho ještě zajímala…”

“Ale zajímáte ho, že?” řekla Jerry bez dechu. Jerry se nikdy neostýchala zeptat se přímo na cokoli, co chtěla vědět.

“Ano,” řekla tiše slečna Ponsonbyová. “Není to úžasné? Stěží bych tomu uvěřila – tak moc jsem se změnila. Ale on dnes večer řekl, že nikdy nemyslel na žádnou jinou ženu. Přišel domů, aby mě viděl.

Ale když jsem nikam nechodila, i když jsem musela vědět, že je doma, myslel si, že ho nechci vidět. Kdybych dnes večer neodešla – ach, za to všechno vděčím vám dvěma, milé dívky!”

“Kdy se budete vdávat?” dožadovala se Jerry.

“Co nejdříve,” řekla slečna Ponsonbyová. “Stephen chtěl příští týden odjet, ale říká, že počká, až se budu moci připravit.”

“Myslíte, že tentokrát bude váš otec pro?” zeptala jsem se.

“Ne, to si nemyslím. Víte, Stephen je teď bohatý muž, ale to mě nezajímá, ale otec je velmi praktický. Stephen se s ním zítra setká.”

“Ale co když bude mít námitky?” trvala jsem na svém.

“Tak opět použiji akát,” řekla slečna Ponsonbyová pevně.

5. Dopisy

Těsně předtím, než mi ten večer přinesli dopis, jsem z okna knihovny pozoroval rudý listopadový západ slunce. Byl to bouřlivý, neklidný západ slunce, který se zlostně leskl skrz tmavé jedlové větve, jimiž tu a tam náhle a úzkostlivě zmítal náhlý poryv větru.

Dole v zahradě byla už docela tma a já jen matně viděla mrtvé listí, které se vířilo a nechápavě tančilo nad cestičkami bez růží. Ubohé mrtvé listí – ještě ne zcela mrtvé! Ještě v nich zbývalo dost neklidného života, aby bylo neklidné a opuštěné. Ještě poslouchalo každé volání větru, který se o ně už nestaral, jen si s nimi bláznivě pohrával a rušil jejich odpočinek. Bylo mi těch listů líto, když jsem je pozorovala v tom matném, podivném soumraku, a zlobila se – tak malicherně, že jsem se skoro smála – na vítr, který je nechtěl nechat na pokoji. Proč by je – a mě – měly trápit ty pomíjivé závany touhy po životě?

Toho večera jsem byla v zajetí hořké samoty – tak hořké a tak neodbytné, že jsem cítila, že se vůbec nedokážu postavit budoucnosti, ani s takovými ubohými střípky odvahy, které jsem kolem sebe po otcově smrti nashromáždila v naději, že mi budou stačit alespoň k vytrvalosti, když už ne ke spokojenosti. Nyní však ode mne při pohledu na prázdnotu života odpadly.

Ukázka elektronické knihy