Před patnácti lety
„Slezina?“ podivila se v telefonu Cathy Lintonová. „Patrně nerozumím, v jakém významu to slovo používáš?“ Sara si podepřela čelo dlaní. Volala matce, aby se pochlubila, že dostane stipendium u doktorky Nygaardové, a teď musí vysvětlovat, jak na univerzitě funguje společenský život. „Je to soukromý večírek, kterého se účastní jedno bratrstvo a jedno sesterstvo, většinou to bývá na koleji u kluků.“ „Ale vy už přece nejste studenti.“ Matka byla stále zmatená. „A koná se to v baru, tak proč se tomu říká slezina, a ne večírek?“ „Protože oni celý život řeší jenom to, kdo patří do jejich exkluzivního klubu a kdo ne.“ „To je jedno,“ kapitulovala Cathy. „Dostala jsi stipendium, Saro. Takže pokud si někdo zaslouží jít oslavovat, jsi to ty.“ „Já ti nevím.“ Sara pohlédla na hromadu odborných časopisů, které musí pročíst. Momentálně na nich spal chlupatý bílý kocour Apgar, hlava mu visela dolů jako druhý ocas. „Celý týden mám noční.“ „Tak proč o tom tedy mluvíš?“ Sara sama nevěděla, snad tím chtěla rodiče odradit pro případ, že by to chtěli přijet do Atlanty s dcerou oslavit. „Nemůžeš žít jako jeptiška,“ prohlásila Cathy. „Jestli máš být úspěšná doktorka, musíš nejdřív uspět jako člověk.“ 98