98
2. kapitola
Básnické konvence společensky schvalují takový druh řeči, který odkrývá, třebaže zároveň znovu potvrzuje, iluzi významu v jazyce; přenášejí historii kolektivního přiznání sdíleného dramatu individuace/socializace.86 Podobně jako posttraumatická opakování přispívají básnické konvence k tomu, aby toto nevstřebatelné trauma, v němž spočívá pravda subjektu, bylo stále slyšet: jsou zárukou toho, že bude i nadále slyšet pravda historie. Obrat lyrické poezie k našemu dřívějšímu vztahu ke slovům tedy nepředstavuje regresi, ale úmyslný návrat na místa spojená s bolestí. Dokládá určitou historii a současně možnost nějaké historie. Směr působení vůle se v tomto případě obrací a prochází retrojekcí; účelem je znovunastolení nebo opakování budoucnosti, již lyrika už obývá tím, že hovoří ve slovech. Jedná se o v zásadě nietzschovský návrat: „já“ „nyní“ zamýšlím, aby se znovu událo to, co se každopádně znovu stane, protože „já“ budu muset opět vyslovit „já“, abych se stala „člověkem“. Právě opakování je základem intencionalizace. Poezie zprostředkovává návrat nikoli proto, že by se upínala k tomu, co jsme pozbyli, nebo usilovala o jeho obnovu. To všechno jsou pouhé tematické odbočky. Návrat poezie je potvrzením ztráty a všechna „univerzální“ lyrická témata jsou variacemi na tento žánrový manévr, který spočívá v ochotě opakovaně ztrácet a znovu volit jazyk. Regrese k našemu dřívějšímu vztahu ke slovům může přinášet slast na psychologické rovině, avšak možnost volby, tj. možnost opakovaně si volit vlastní osud
86
vůbec můžeme něco „vědět“. Traumatická historie, z níž vychází možnost „poznání“ čehokoli, popírá možnost pochopení sebe sama. K básníkům, kteří „setrvávají“ v traumatické události řeči, patří například Emily Dickinsonová. Testuje hranice smyslu tím, že slova rozebírá na součásti a rozděluje významuplný jazyk na slabiky, zvuky a písmena. Její jazyk obývá trhlinu/předěl mezi slabikou a zvukem, smyslem a nesmyslem, z níž vycházejí všechny další dualismy materiálního a nemateriálního. Materiální médium zvuku a písma a její velká témata (bůh, láska, smrt) se do sebe navzájem propadají, přičemž obojí přežívá ve smrti toho druhého, v dějišti bolesti způsobené prvotním traumatem zraňujícího slova. Na této hraně bolesti, na prahu traumatického odtržení se od těla a přechodu k „metafyzickým“ povrchům se nicméně básnířka zastavuje. Rozkládá slova zpět na písmena, slabiky a fonémy, ovšem tím také dosahuje hranice svých možností, neboť zmíněné elementy už nelze rozkládat dále, tj. do těla, a musí proto zůstat součástí neživého, cizího kódu. Z řečeného lze dovodit, že postrádat tělo jako další materiální základ znamená nebýt schizofrenní. Básník se nesmí nad slova „blahosklonně“ povyšovat (condescend), ale musí se podvolit (consent) „milovanému řádu slov“ (This loved Philology) (Emily Dickinson: A Word Made Flesh Is Seldom, in: The Complete Poems of Emily Dickinson, ed. Thomas H. Johnson, Boston: Little, Brown 1960, s. 675–676; česky citováno v překladu Jiřího Šlédra; Emily Dickinsonová: Neumím tančit po špičkách, Praha: Argo 2004, s. 361).