ný pan šafář schopen pojmenovat nebo popsat útočníka? Velká škoda! Přesto, doufejme, bude možné učinit spravedlnosti zadost. A kdyby – náhodou – měl někdo to štěstí a vypátral zmizelou brašnu s jejím pokladem, byla by za to nějaká malá odměna? Pro počestného muže, který by ji vrátil, usoudil Cadfael, asi ano. Warin si hodil na záda svůj těžký vak a vydal se za obchodem do Shrewsbury. Zezadu kdovíproč působil zároveň cílevědomě a potěšeně. Ten nejzvláštnější a nejznepokojivější tazatel se však ve skutečnosti na nic netázal, ale mlčky vešel, právě když se Cadfael trochu prospal a časně odpoledne znovu krátce navštívil postiženého. Bratr Eutropius stál nehybně a pozorně u nohou šafářova lůžka a hleděl na něho velkýma zapadlýma očima v obličeji podobném kamenné masce. Na Cadfaela se ani neotočil. Hleděl jen a jen na spícího muže, nyní i s ovázanou hlavou tak klidného a uvolněného, muže, který se vrátil z řeky, který se vrátil z hrobu. Dlouho tam stál a neslyšně pohyboval rty v modlitbách. Náhle se zachvěl, jako když procitá z vytržení, pokřižoval se a odešel stejně mlčky, jako přišel. Cadfaela jeho chování a uzavřená tvář tak znepokojily, že za ním stejně tiše vyšel a zpovzdálí ho následoval přes ambit a do kostela. Bratr Eutropius klečel před hlavním oltářem, mramorovou tvář zdviženou nad sepjatýma rukama. Oči měl zavřené, ale tmavé řasy se třpytily. Hezký, trpící třicetiletý muž se silným tělem a divokým, zmučeným srdcem, utvářel svými rty mlčky, ale ve světle oltářní lampy čitelně slova: „Mea culpa… mea maxima culpa…“
95