jsem uhýbala pohledem. Ovlivnili to, jak se doteď vnímám a proč jsem se dlouhé roky bála navazovat oční kontakt. Vyrůstala jsem v precizně uklizeném třípokojovém bytě v atmosféře chladu, bezbarvosti, neživosti a stálého napětí. Tátových afektovaných hněvivých projevů bez výstrahy jsem se děsila natolik, že jsem se obávala táty jako takového. A nevyslovená, skrytá, ale až hmatatelně všudypřítomná mámina zloba mě naháněla strach snad ještě víc. Obávala jsem se dlouho všech žen bez výjimky. A stejně tak i vzteklých lidí bez ohledu na jejich pohlaví. Uvěřila jsem blábolu, že bych musela být jiná, aby mě mohl mít někdo rád. Opravdu nikdo z mého okolí nepostřehl, že trvale stůňu nemocí emocí? Doktorka? Učitelky? Ani družinářka? … Třeba by šlo včasným zásahem mou citovou závislost zmírnit. Bylo snazší pro lidi v mé blízkosti uvěřit, že mě rodiče milují? Milovat je umění. A i pro lásku k vlastnímu dítěti je potřeba mít talent. Dožila jsem se padesáti, ale sama sobě jsem se s každými narozeninami víc a víc vzdalovala. Vybíhala jsem od sebe všemi směry za vším, co lásku jen náznakem připomínalo. Se strachem se nedá pohodově žít, ani s tím ze ztráty náklonnosti. Doteď si kladu otázku, zda jsem za celý svůj život vůbec někdy normální zdravý rovnoprávný vztah s někým prožila.
Šestnáctý sen Venca zničehonic zastaví před restaurací a odepne si lyže. Já mlčky učiním totéž. Posadím se ke stolu, který vybral, na židli, která na mě zbyla. Mám chuť na bramboráčky, ale Venca navrhuje bramborovou kaši. Dávám si i já bramborovou kaši. Manžel mi kamsi zmizel s posledním soustem bramborové kaše. Na jeho místo usedl neznámý chlap a věcně mi sdělil, že Venca mě už nechce. Pak dodal, že on by mě bral. Získávám pocit nově nabyté svobody, ale jen do chvíle, než si uvědomím, že jedu na kole za neznámým chlapíkem cestou, kterou určil a že nestačím jeho tempu, ale snažím se nedat na sobě nic znát. Nevím, jak se to mohlo stát, ale i tenhle se mi někam ztratil. Opřela jsem kolo o kontejner a bezcílně dosedla na patník. Studí mě zadek, ale je mi to jedno. Cizí lidé mě míjejí, ti někam směřují, ale já nevím, kam se vydat a proč. ----S Vencou se sobě už nějaký čas vzdalujeme. Přestali jsem jít ve stejném rytmu. Jestli mě náhodou přeci jen má rád, měl by uznat mou potřebu se projevit. Nemá právo ani nepsanou povinnost myslet za mě. On za nás zase tak moc nerozhodoval Venca, jako spíš tchyně s tchánem, dokud ještě žili. Dneškem jsem odhodila francouzské hole a chci stát vlastních nohách. Se vším všudy. Dřívější nevydařené