„A mrtvou vodu máš?“ „Nemám, vzácný pane. Ale vím o někom, kdo jí má. Kousek odtud žije můj bratr a ten má velký obchod s mrtvou vodou. Jezdí si tam pro ni lidé z celého světa. Ten ti jistě mrtvou vodu prodá.“ „Dobrá, můžu tam zajet. Ale jestli mě šidíš…“ „Počkej, vzácný pane, a co živá voda? Samotná mrtvá voda ti nebude nic platná. Ty nekoupíš mou živou vodu?“ Kralevic pohlédl prodejci živé vody do tváře. Byl jak nevinnost sama. „Už jí moc nemám. Může se klidně stát, že až se vrátíš s mrtvou vodou, bude už vyprodaná.“ „Opravdu? A odkud ji máš? Vozí ti ji kupci z dalekých zemí?“ „Přesně tak, ale přijíždějí dost nepravidelně. A po živé vodě je dneska hodně velká poptávka. Jde pěkně na odbyt, i když cena je vysoká.“ Kralevic vytáhl zabodnutou dýku, otřel ji od krve a zastrčil zpět do pochvy. „A že jsi to ty, vzácný pane, mohl bych ti dát slevu,“ zkusil to ještě naposledy vykutálený šejdíř. Kralevic se jen usmál a vyšel ven. Nasedl na koně a rozjel se směrem k dalšímu městu. ✳ Když přijel k městské bráně, všiml se, že v příkopu pod padacím mostem leží lidské tělo a že na něm hodují havrani. „Co to je za člověka tam dole v příkopě?“ zeptal se strážného v bráně. „To bude asi nějaký dlužník.“ „To ho nemůžou slušně pochovat?“ „Když má dluhy, tak ne.“ „A co kdyby ten dluh někdo srovnal?“ „Tak by ho snad pohřbili, ne? Asi někde daleko u zdi, ale pohřbili.“ Kralevic našel purkmistra, který byl, jak se ukázalo, největším ze tří věřitelů, a zaplatil nebožtíkovy dluhy. Pak ještě přihodil něco na skromný pohřeb a podivil se, jak rychle mu v měšci ubývají peníze.
Asi bude muset víc šetřit. Vydal se znovu na cestu. Když vjel do nedalekého lesa, rozhrnulo se křoví a na cestě se objevil vlk. Kralevic sáhl po kuši, ale vlk se s naprostou samozřejmostí zařadil vedle koně a klusal stejným tempem, jako by byl pes doprovázející svého pána. Kralevic chvíli vlka pozoroval a pak vrátil kuši zpět. Když ujeli slušný kus cesty, přijeli k velké louce s nádherně zelenou trávou. Tu se vlk otočil ke kralevici a řekl: „Nech Siváka, ať se tady pase. Sedni na mě, poletíme pro to, co hledáš.“ „Ty víš, co hledám?“ „Jistě, živou vodu. Já tě k ní zanesu.“ „Ty víš, kde je?“ „Nemarni čas a nasedej.“ Kralevic měl stále jisté pochyby, přesto však na vlka nasedl. Ten najednou roztočil svoje čtyři běhy, jak to žádný obyčejný vlk nedovede, všechny najednou vypadaly jako jakési vrtulky, a vznesl se do vzduchu. Vzrostlé stromy měli najednou pod sebou a už letěli jako šipka směrem k půlnoci. Hluboko pod nimi střídaly lesy pastviny, pak zase nějaké vysoké hory, až se pod nimi objevilo moře. Nebo to bylo jen velké jezero? Kralevic se chytil vlka o poznání pevněji. A pak zas pevnina a louky a zase hory. Na jedné z nich stál zámek celý ze stříbra. Vlk k němu zamířil. „Máš čas jen tak na jedno otočení přesýpacích hodin,“ varoval kralevice. „Běž do zámku a nikde se neohlížej. Na prvním nádvoří najdeš dvě studny. Ta vlevo s černým rumpálem má v sobě mrtvou vodu. V té vpravo se stříbrným rumpálem je živá voda. Naber vodu ze studny vpravo, co má stříbrný rumpál, a hned se vrať. Hned. jinak bude s tebou zle.“ Kralevic vstoupil do zámku. Vešel na první nádvoří a nabral vodu ze studny se stříbrným rumpálem. Všechno proběhlo hladce, bez zaškobrtnutí, hotovo během chvilky. „Jedno otočení přesýpacích hodin? Tak to mám ještě spoustu času,“ napadlo kralevice. „To se tady můžu i trochu porozhlédnout.“ Vešel do zámku. Hned ve vestibulu spatřil draka. Měl spoustu hlav, snad dvanáct, ale kralevic se nechtěl zdržovat jejich počítáním.
Stačilo, že drak spal. Ve velké komnatě leželo na dvanácti stříbrných postelích dvanáct krásných dívek. Další komnata byla mnohem menší. Zde bylo jen jedno lůžko, to však bylo ze zlata, a v něm spala krasavice tak úchvatná, že kralevic málem přestal dýchat. Na stolku u postele ležela královská koruna a stříbrný pás. Byla to tedy královna. Kralevic se k ní sklonil a ostýchavě ji políbil na ústa. Královna jen tiše zavrněla a vzala kralevice jednou rukou kolem krku. A pak i druhou. Kralevic ji políbil ještě jednou, tentokrát však už v polibku nebyl ani stín ostychu. Na okno někdo zaťukal, to vlk narážel čenichem do skla. „Času je málo, hrozí nám oběma obrovské nebezpečí,“ přemlouvaly prince jeho oči. Ale princi bylo najednou jedno, kolikrát se přesýpací hodiny otočily. Pak přece jen po chvíli vstal, odepjal svůj pás a položil ho na stolek. Ze stolku zvedl královnin pás a připjal si ho místo svého. V
Ukázka elektronické knihy