k apitola šestá
Zahradníkův sen Osmnáct let nato, když dělníci ze všech možných polovojenských jednotek spojili síly při masivní účasti na velkých pranýřovacích shromážděních, byl náš tábor na kraji pouště vždycky vzhůru nohama. Na těchto akcích ty, kteří se údajně prohřešili proti zásadám Mao Ce-tungova myšlení nebo se vzepřeli jeho přáním, veřejně odsuzovali, kritizovali, ponižovali, a dokonce fyzicky na padali způsobem, který se rovnal davovému násilí. Kulturní revo luce, započatá v Pekingu, rychle zachvátila celý národ a všude rozněcovala neurvalé, pomstychtivé davy. Ty čekaly jako suché třísky pouze na jiskru, která zapálí jejich oheň. V takové dny musel otec chodit několik kilometrů pěšky na místo konání, kde se připojil k dalším „dobytčím démonům a hadím duchům“ zdaleka široka. Všichni stáli v řadě před pódiem tváří k revolučním masám, již poučeným, jak vyjádřit spravedlivé rozhořčení. Někdy se veřejné pranýřování zločinců spojilo s oznámením rozsudků nad „aktivními kontrarevolucionáři“, které bez odkladu odvlekli na popraviště, a diváci všech věkových kategorií pak ve zvráceném uhranutí přihlíželi jejich smrti. Když pranýřovací shromáždění skončilo, publikum se – stále ještě v povznesené náladě – v měsíčním světle za zpěvu revolučních písní pomalu vydalo ke svým ubikacím. V rané fázi kulturní revoluce byl stanoven cíl „zničit čtyři přežitky“ – staré myšlení, starou kulturu, staré obyčeje a staré návyky – a nahradit je Mao Ce-tungovými myšlenkami. Od založení Čínské lidové republiky nabývala politika čím dál divočejší podoby, avšak kulturní revoluce se oslavovala jako událost, jež 98
1000 l et r a d o st í a s mutků
„neměla v dějinách obdoby“ a dotýkala se duše každého člověka. Pranýřovací shromáždění byla pouze počátkem tisíců ponížení, jakým byli otec a jemu podobní vystaveni. Na sklonku roku 1967 radikální aktivisté udělali otci bláznovskou čepici do průvodu, v němž ho vedli ulicemi. Vypadal v ní trochu jako tradiční hodnostář z pekingské opery, s klapkami na uši, jež se mu za chůze houpaly. Byla mu velká a sesmekávala se, takže si ji musel přidržovat rukou a nemohl „držet hlavu svěšenou na znamení přiznané viny“. Členové Rudých gard – mladí militanti, jejichž posláním bylo bojovat proti všem údajným nepřátelům Mao Ce-tungových myšlenek – do něj zas a znovu zezadu šťouchali kopím s červenými střapci, aby se víc sklonil. Na shromážděních museli být živlové z „pěti černých kategorií“ celí v černém a otec si někdy musel od někoho vypůjčit černou kazajku – i když mu byla velmi těsná –, aby svou úlohu odehrál řádně. Jednou v noci jsem byl v naší zemljance sám, schoulený v koutě na polštáři a přikrytý dekou, a čekal, až se po jedné takové akci otec vrátí. Když konečně vstoupil, byl od hlavy až k patě černý. Slabým hlasem vysvětloval: na shromáždění někdo vtrhl na pódium, naplival mu do tváře a pak mu strhl hlavu dolů a polil ho tuší. Otec celý den nic nepil a byl tak vyčerpaný, že jen seděl a už nic neříkal. Teprve po několika dnech se mu podařilo odstranit všechnu tuš z obličeje. Protože se otci horšil zrak, začal ke čtení používat lupu. Jednou před pranýřovacím shromážděním vtrhl do sálu strážný, popadl lupu, po žebříku vyšplhal na střechu a pak přes ni pátral, jestli na obzoru neuvidí známky nepřátelské aktivity, třeba hrozící útok nějaké nepřátelské militantní frakce. Ten obraz muže snažícího se použít zvětšovací sklo jako dalekohled jsem si navždycky zapamatoval jako příklad ignorance a hlouposti časů kulturní revoluce. Z přepracování a špatné výživy se otci udělala kýla. Bolest v tříslech byla stále nesnesitelnější a otec byl často celý zbrocený studeným potem. Jednou jsem se vrátil domů ze školy a našel ho v posteli. Zavolal si mě a dal mi útržek novin, na který napsal dvě 99
aj wej-wej
mně neznámá jména, obě s příjmením Ťiang. Říkal, že neví, jestli přežije, a že pokud zemře, mám jít k těmto dvěma jeho mladším bratrům v Ťin-chua. Ti se o mě postarají. Hlas měl hluboký a slabý, ale působil klidně a vyrovnaně. Bylo mi tehdy jedenáct, ale nepanikařil jsem. Těžkostem jsme uvykli natolik, že mou druhou přirozeností bylo brát věci tak, jak jsou. Otec však naštěstí nezemřel. O čtyři roky později konečně dostal svolení k cestě do nemocnice v Š’-che-c’, kde mu kýlu operovali. I moje situace se však zhoršila. Jednou během polední přestávky jsem zašel se spolužákem do stájí podívat se na koně, jak chroupají slámu a dovádějí. Jeden kůň se mi obzvlášť líbil: mohutný a vysoký, vypadal ještě hezčí než trojbarevný keramický kůň z období dynastie Tchang. S kočím, který mi často hodil svazek zeleniny, když přepravoval zboží a viděl mne trmácet se po cestě s nůší palivového dříví na zádech, jsem dobře vycházel. Kdosi nahlásil učitelce, že jsem šel do stájí, a ta se rozlítila. Protože jsem byl synem živlu z „pěti černých kategorií“, návštěva stájí mohla znamenat, že jsem zapojen do sabotáže. Když jsem stál na hřišti a poslouchal učitelčino kázání, uviděl jsem otce, jak jde kolem s lopatou a naběračkou na rameni, a cítil jsem se ještě hůř a bál se, že mu přitížím. Když jsem však přišel domů, vůbec nic mi nevyčítal – snad měl příliš mnoho vlastních starostí. Dohromady jsme otec a já, jen my dva, strávili na Malé Sibiři čtrnáct měsíců. Často mě pobízel, abych napsal matce, a já jí vždycky vyprávěl totéž – že „voda je tu velmi sladká, nejsladší na světě“ nebo že „máme nejchutnější melouny na světě“. Nebyl jsem zvyklý projevovat svým rodičům city, a tak jsem se utíkal k banálním reklamním klišé. A pak jednoho dne matka přijela i s mým malým bratříčkem Aj Tanem. Cestovala autobusovou linkou do naftařského města Karamaj, přestoupila v okrese Ša-wan na další autobus k ropným polím a vystoupila na zastávce asi kilometr od farmy. Řidič jí řekl, že tam dojdou přes pšeničná pole směrem k takovému nevýraznému ostrůvku zeleně. 100
Ukázka elektronické knihy