***
Když Itálii zasáhl covid, zasáhl ji tvrdě. V Americe jsme si tou dobou pořád ještě nepřipouštěli, že by se mohl dotknout i nás. Z dálky jsem žasla, jak se Italové, od přírody anarchisticky, expresivně, společensky a rodinně založení, ukáznili. Nikdo se nebouřil. Většina lidí respektovala vyhlášená a vyžadovaná omezení. Ozývalo se jen málo hloupých hlasů, které virus zpochybňovaly. Když přišel covid do Ameriky, stal se pravý opak. Spousta lidí mávala vlaječkami svého já a odmítala se vzdát svého práva roznášet virus, jak se jim zlíbí. Tehdejší prezident se přidal na jejich stranu a všichni víme, jak to dopadlo. Zatímco Italové vycházeli na balkon a navzájem si zpívali, Američané chodili bez roušek na demonstrace. Zatímco na italských transparentech se psalo Tutto andrà bene, všechno dobře dopadne, a poučení lidé zůstávali doma, náš vůdce prohlašoval, že virus zmizí sám od sebe. Média nás nabádala, abychom zhubli a omezili alkohol, jinak nám hrozí syndrom „lockdownových jater“. Situace začala být surreálná. Dostávalo se nám rad, abychom pořádali seance, ovládli umění tarotu nebo si nově vykachlíkovali koupelnu. Šílenství kráčelo zemí. Dokonce i na nemocničních lůžkách mnoho vážně nemocných a umírajících odmítalo uvěřit, že virus mají. Proč? Pochopit americkou reakci potrvá roky, ale upřímně, mně už to stačilo. Já si ty články číst nebudu. Anebo vlastně asi budu. To, co se stalo, jednou nebude v učebnicích dějepisu jen na pár krátkých odstavečků. Je to obrovská kapitola. Naši potomci budou tohle období studovat tak, jako my studovali španělskou chřipku a morové rány, černou smrt, která se snesla na Evropu, Afriku a Asii. Encyklopedie Britannica mi tvrdí, že od 100
poloviny čtrnáctého do sedmnáctého století zemřelo na la pesta nera odhadem 25 milionů Evropanů. Můj soused Placido si na branku pověsil tykev pomalovanou barvami italské vlajky a s nápisem coraggio, odvaha. Lidé zůstali několik měsíců zavření doma. Byli v tom společně. Jenže my Američané jsme tuhle schopnost jako národ ztratili. Do Itálie jsem se vrátila na podzim roku 2020, kdy se koronavirus chystal na druhé jednání. Všichni byli unavení, ale když se zavedla „oranžová“ a pak i obávaná „červená“ pravidla, znovu jsme všichni táhli za jeden provaz. Nesměli jsme opustit město. Zato jsme se dál mohli dotknout příslovečného omfalu, toho pupku vesmíru, a mohli jsme jít na náměstí a pak si stoupnout do fronty před frutta e verdure, před lékárnu nebo před poštu a po jednom chodit dovnitř. Kdykoli jsem prošla branou Porta Colonia a kráčela po via Dardano na povolenou vycházku na trh, vždycky jsem si všímala dveří pro mrtvé, toho zvláštního architektonického pozůstatku dýmějového moru. Většina je dávno zazděná, ale troje se dochovaly. Tyhle podivné úzké dveře mají práh asi metr nad úrovní ulice. Říká se, že za morové rány lidé věřili, že vynášet mrtvé skrz portone, hlavní vchod, přináší smůlu. Proto mrtvoly vystrkovali speciálním otvorem rovnou na vůz a na shledanou. Člověka až mrazí při pomyšlení, že trvalo stovky let, než jsme přišli na to, jak se mor šíří, a že na vině je bakterie, která se z krys přenáší na blechy a z blech pak na lidi. Napadá mě, jestli tyhle prastaré morové dveře nepomáhají místním dodržovat moderní pravidla proti moru. Třeba si díky nim vzpomenou. Když kolem těch podivných dveří procházíte, neubráníte se mrazení v zádech. Na konci parku stojí moc hezký palác s vysokými klenutými okny a růžovou zahradou a dodnes se mu říká Morový dům. Některé nemocné prý odstěhovali sem, aby tu žili nebo zemřeli 101
(většinou spíš to druhé). Procházím kolem a představuju si řady lůžek a těla pokrytá podebranými boláky a děsivého doktora v tom hábitu s kapucí a špičatým nosem, v němž připomíná obrovskou vránu. Pochybuju, že tehdy někdo lidem radil, ať si zapisují všechno, za co jsou vděční, cvičí doma zumbu, kachlíkují koupelnu, učí se tarot nebo dýchají, jak často posloucháme my. Sázet bylinky. Skládat playlisty. Poslat kamarádce puzzle o tisíci dílků. Ve věkovité Itálii tyhle zvláštní zbytky staveb fungují jako memento mori. Černá smrt tu byla před staletími, ale zazděné dveře nebo tenhle strašidelný dům nám ji denně připomínají. Když kolektivní paměť obsahuje podobné obrazy, ani vás nenapadne protestovat, a když se chystáte vykročit ven do současné morové rány, bez reptání si tu modrou roušku na obličej nasadíte. Míjím maminku v roušce, která zrovna na jedny dveře pro mrtvé ukazuje. Její syn kulí oči a napjatě poslouchá, když mu vysvětluje, k čemu byly. Morové rány zlomily Evropu i velkou část ostatního světa a jsou zapsány v krvi všech, kteří prodělávají tu současnou. Čas, Möbiova páska, nekonečná plocha, která se obrací sama do sebe. Italové vládnou času a čas vládne jim. Dělí nás od nich daleko víc než jen pár hodin časového posunu.
102 Ukázka elektronické knihy