***
Když Itálii zasáhl covid, zasáhl ji tvrdě. V Americe jsme si tou dobou pořád ještě nepřipouštěli, že by se mohl dotknout i nás. Z dálky jsem žasla, jak se Italové, od přírody anarchisticky, expresivně, společensky a rodinně založení, ukáznili. Nikdo se nebouřil. Většina lidí respektovala vyhlášená a vyžadovaná omezení. Ozývalo se jen málo hloupých hlasů, které virus zpochybňovaly. Když přišel covid do Ameriky, stal se pravý opak. Spousta lidí mávala vlaječkami svého já a odmítala se vzdát svého práva roznášet virus, jak se jim zlíbí. Tehdejší prezident se přidal na jejich stranu a všichni víme, jak to dopadlo. Zatímco Italové vycházeli na balkon a navzájem si zpívali, Američané chodili bez roušek na demonstrace. Zatímco na italských transparentech se psalo Tutto andrà bene, všechno dobře dopadne, a poučení lidé zůstávali doma, náš vůdce prohlašoval, že virus zmizí sám od sebe. Média nás nabádala, abychom zhubli a omezili alkohol, jinak nám hrozí syndrom „lockdownových jater“. Situace začala být surreálná. Dostávalo se nám rad, abychom pořádali seance, ovládli umění tarotu nebo si nově vykachlíkovali koupelnu. Šílenství kráčelo zemí. Dokonce i na nemocničních lůžkách mnoho vážně nemocných a umírajících odmítalo uvěřit, že virus mají. Proč? Pochopit americkou reakci potrvá roky, ale upřímně, mně už to stačilo. Já si ty články číst nebudu. Anebo vlastně asi budu. To, co se stalo, jednou nebude v učebnicích dějepisu jen na pár krátkých odstavečků. Je to obrovská kapitola. Naši potomci budou tohle období studovat tak, jako my studovali španělskou chřipku a morové rány, černou smrt, která se snesla na Evropu, Afriku a Asii. Encyklopedie Britannica mi tvrdí, že od 100