„Jaký nepustíš?!“ nevěřil svým uším Paška. „To si myslíš, že zastavíš vozbrojený vojáky? Ty ti zkrátka vyrazej dveře a na nic se tě ptát nebudou! Jedině že k tobě nevrazej jako k našinci, ale jako k nepříteli! Takže to si pak nestěžuj…“ „Vo kom to meleš? Vo těch, co choděj k tobě? Myslim ty votrapy se samopalama… S těma si klidně táhni do prdele! To chceš, aby nám kvůli nim rozbombardovali celou vesnici? Nebo už k nim snad taky patříš? Taky ses přihlásil mezi ‚vochránce‘?“ rozkřičel se. V hlavě se mu zřejmě smísily jitřní obavy s aktuálním podrážděním, což dalo dohromady směs opravdu výbušnou. „Jestli je budeš tahat k nám do vsi, tak se s nima do mojí ulice neser!“ „Jo tak ty ses rozhod poslat mě do prdele!“ vykulil Paška oči. „Von si přijde, nasere se mi do baráku a mě bude posílat do prdele! Jestli potřebuješ zapít kočku, tak to řekni rovnou! Vyndám lahvinku, sednem ke stolu – a kocovina bude pryč! Ale pokuď tu bejt nechceš, tak si táhni zpátky do tý svý zasraný Leninový!“ Sergejič neodpověděl. Asi minutu zůstal stát bez pohybu. Vzteky se až celý chvěl – a z toho chvění se unavil, až pro něj najednou bylo těžké zůstat na nohou. Posadil se tedy ke stolu. Paška to pochopil jako souhlas, že tedy kocovinu zapijou. Šel do kuchyně a vrátil se s chlebem, špekem a flaškou. Sergejič s obavami pohlédl na vinětu. Byla stará a odřená. Což znamenalo, že je to samohonka. Domů se mírně potácivě vrátil asi za dvě hodiny. Přiložil do kamen. Pak se svalil na ustlanou postel. Přepadla ho dřímota. Když se z ní probral, uvědomil si, jak mu šumí v hlavě. Sice docela tiše, ale dotěrně. Tohle znal, to je ze samohonky. Musíte to vydržet. To přejde a odezní samo. Když je nejhůř, dá se přitom i přemýšlet. Je to ovšem těžší než obvykle. A pomalejší. Aby ho taky husa kopla, že si o Pašku hned od rána dělal takovou starost! 98
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.