„Jaký nepustíš?!“ nevěřil svým uším Paška. „To si myslíš, že zastavíš vozbrojený vojáky? Ty ti zkrátka vyrazej dveře a na nic se tě ptát nebudou! Jedině že k tobě nevrazej jako k našinci, ale jako k nepříteli! Takže to si pak nestěžuj…“ „Vo kom to meleš? Vo těch, co choděj k tobě? Myslim ty votrapy se samopalama… S těma si klidně táhni do prdele! To chceš, aby nám kvůli nim rozbombardovali celou vesnici? Nebo už k nim snad taky patříš? Taky ses přihlásil mezi ‚vochránce‘?“ rozkřičel se. V hlavě se mu zřejmě smísily jitřní obavy s aktuálním podrážděním, což dalo dohromady směs opravdu výbušnou. „Jestli je budeš tahat k nám do vsi, tak se s nima do mojí ulice neser!“ „Jo tak ty ses rozhod poslat mě do prdele!“ vykulil Paška oči. „Von si přijde, nasere se mi do baráku a mě bude posílat do prdele! Jestli potřebuješ zapít kočku, tak to řekni rovnou! Vyndám lahvinku, sednem ke stolu – a kocovina bude pryč! Ale pokuď tu bejt nechceš, tak si táhni zpátky do tý svý zasraný Leninový!“ Sergejič neodpověděl. Asi minutu zůstal stát bez pohybu. Vzteky se až celý chvěl – a z toho chvění se unavil, až pro něj najednou bylo těžké zůstat na nohou. Posadil se tedy ke stolu. Paška to pochopil jako souhlas, že tedy kocovinu zapijou. Šel do kuchyně a vrátil se s chlebem, špekem a flaškou. Sergejič s obavami pohlédl na vinětu. Byla stará a odřená. Což znamenalo, že je to samohonka. Domů se mírně potácivě vrátil asi za dvě hodiny. Přiložil do kamen. Pak se svalil na ustlanou postel. Přepadla ho dřímota. Když se z ní probral, uvědomil si, jak mu šumí v hlavě. Sice docela tiše, ale dotěrně. Tohle znal, to je ze samohonky. Musíte to vydržet. To přejde a odezní samo. Když je nejhůř, dá se přitom i přemýšlet. Je to ovšem těžší než obvykle. A pomalejší. Aby ho taky husa kopla, že si o Pašku hned od rána dělal takovou starost! 98
Otočil hlavu ke straně a přes začazené sklo se podíval do kamen na plameny. Hned mu bylo tepleji. A stejně je zajímavý, jak dokáže zrak člověka vošálit, napadlo ho.
99
19 „No… a co teď?“ zabručel Sergejič, když se uprostřed noci probudil a hned věděl, že do rána už oka nezamhouří. Na budíku bylo půl třetí. To znamená, že spal víc než dvanáct hodin! Pravda je, že během toho dlouhého spánku se v jeho hlavě i těle všechno napravilo jaksi samo sebou: v uších nic nešumělo a v koleni ho taky neloupalo. Zbyl jen vztek na sebe sama za tak pitomě strávený den. A to všechno kvůli Paškovi! Takhle se tedy nepohádal už hodně dávno! Nejspíš alespoň pět let! A předtím se mu to stávalo jedině se ženou, která pro drsnější odpověď taky nikdy neměla daleko… Sergejič škrtl sirkou a zapálil knot ohořelé chrámové svíčky, která sahala sotva po okraj plechovky, v níž stála. Vytáhl tedy ještě jednu, novou. Tyhle chrámové svíce jsou doma skoro k ničemu! Svítí málo, shoří rychleji, ale pravda je, že dokáží vytvořit pravé domácké teplo. Ty běžné stearinové jsou samozřejmě praktičtější už tím, jak dlouho vydrží. Jenže co do vůně se s chrámovými nedají srovnat, a hlavně – momentálně nejsou k sehnání. Včelař usedl ke stolu. Noc vrcholila, jemu se nechce spát, a ještě ke všemu dostal strašnou chuť k jídlu; však taky po návratu z pitky u Pašky ještě nic nepozřel. Ukrojil si tedy krajíc z bochníku, který mu přinesl voják Petro. Už byl tvrdý. Namazal si ho máslem a posolil. Vzpomněl si na hádku s Paškou. „To je ale kokot!“ zasupěl. Zatímco pojídal chléb s máslem, něco ho napadlo. Už věděl, čím se po zbytek noci zabaví! Tohle přece zrovna dělá celá země, i když pravda, ne po nocích… Kdežto on se do toho dá právě v noci! Protože oni tu mají mimořádné, válečné podmínky. Přes 100 Ukázka elektronické knihy