Svlékla jsem se a skočila do řeky. Byla teplá jako mléko. Řeka života mě nesla ve svých vodách. Odpustila mi hřích potratu a neúcty k rodičům. Přísahám. Nechť se stane opak.
*
Na konci srpna jsem se vrátila zpět ke své matce. Nádherné léto u Černého moře skončilo. Na sluníčku mi vyšisovaly vlasy a zhnědla kůže. Zkrásněla jsi, řekla mi matka, když mě spatřila. Má matka, náš malý baráček, zahrada, pes – všechno teď v mých očích vypadalo úplně jinak. Malé a scvrklé, šedé a zaprášené. Přesto jsem to všechno měla ráda. Léto bylo horké, matka říkala, že tomu vedru se dá uniknout jen večer u řeky. Voda byla teplá jako mléko, řekla jsem matce. Matka si pozorně prohlížela mé suvenýry: velké žluté kdoule, škeble, barevné střepy skla hladce omyté mořem a jedlé kaštany. Pamatuješ si ještě, řekla jsem, jak jsi mi je koupila na trhu v Rize, když jsi mi tenkrát říkala, abych šla bydlet k tobě. Chtěla jsem, aby sis vzpomněla na to, jak chutnaly. Podívala se na mě pohledem poraženého. Nebude to trvat dlouho a odjedu. Bylo to jako plavat v obrovském tyrkysovém moři, kde vlny narážejí do oblázků na pláži, jako by hrály na tamburínu, a ten zvuk sliboval nádhernou budoucnost. Něco netušeného, co jsem nikdy předtím nezažila, něco svobodného, bez hranic, jako když dálkový vlak s duněním sviští po kolejích. 99
Jednou ráno mě má matka probudila ještě před rozedněním. Vstaň a teple se oblékni, řekla a položila mi k posteli pláštěnku a gumové holínky. Srdce mi poskočilo radostí. Půjdeme na houby. V poslední době jsem nemohla přijít na způsob, jak dostat matku do lesa. Většinou jsem chodívala jen já sama a držela se spíše na okraji lesa ze strachu, že se ztratím. Ale teď ve dvou jsme spolu mohly projít křížem krážem celý les. Koncem srpna dešťové přeháňky, které vystřídaly to vedro, přinesly to správné houbové počasí. Bylo to jako spiknutí, o kterém se nikdo zvenčí nesměl dozvědět. Bylo to o důvěře a schopnosti spolehnout se na sebe, ať už lesní cesty vedly kamkoli. Nenechat si vše jen chamtivě pro sebe, ale dopřát i tomu druhému koš plný hříbků. Když jsme konečně do lesa vyrazily, slunce akorát vysvitlo. Obloha byla zamračená, louku zahalovala mlha. V ranním klidu lesa si prozpěvoval osamělý ptáček. Ťukal zobáčkem do kmene stromu a dával o sobě vědět: jsem tuuuu, jsem tuuuu, jsem tuuuu. Matka a já jsme tu také byly. Šly jsme do začarovaného lesa, kde na nás čekalo houbové království. Mraky se rozdělily, mezi nimi se objevil slabý paprsek slunce, postupně sílil a zalil les zlatým světlem. Rosa se chvěla na smrcích, borovicích, břízách, osikách a kapradinách a jemně utkané pavučiny se třpytily. Za chvíli tu budou, brzy je najdem. Neukázaly se hned. Objevily se teprve tehdy, když jsme na ně usilovně myslely. Šly jsme mlčky a soustředěně. Mluvením by je člověk mohl vyplašit. Ticho pomáhalo. Pod listím kapradí v osikových lesích s tlustýma nožičkama a tmavě hnědými klobouky seděly křemenáče, o kousek dál v hustém černém listí se skrývaly různé druhy ryzců – některé nazelenalé, některé celé bílé. 100
Na lesních cestách jeden za druhým vykukovaly pravé hřiby, malé, slizké klouzky, koberce lišek se střídaly s dalšími ryzci, sluky a holubinky se ukrývaly v mechu. Mlčely jsme, i když se nám chtělo křičet radostí. Matčiny brýle se neustále zamlžovaly, dokud si je konečně nesundala a nedala do kapsy. Na louce podél lesa jsme našly pečárky. Vypadaly jako velké, obrovské koule na silném stonku, kolem kterého někdo nakreslil jemný závoj. Bůh hub nás miloval. Koše se plnily. Abychom si trochu oddechly, posadily jsme se na okraji lesa na sluníčko. Matka rozbalovala obložené housky. Byly to ty nejlepší housky na světě. A tohle bylo to nejhezčí ráno na světě. Všude okolo nás voněl mech a houby z našich košů. Nádherně voněla i kůra stromů a obloha čechrala slunci jeho zlatavé vlasy. Vlastně si vůbec nevzpomínám, kdy jsi mě naučila je od sebe rozeznat, řekla jsem matce. Houby života a smrti? Ano, řekla jsem, ty jedlé a ty jedovaté. Nevím ani, jak jsi mě to naučila. Chodily jsme spolu lesem, já jsem ti to vysvětlovala a všech no ti ukazovala. Taky si už přesně nepamatuji, jak to bylo. Teď to prostě vím. Chodím lesem a sbírám houby, prostě vím. Nebuď si tak jistá. Musíš být pořád ostražitá. Když nějakou houbu neznáš, tak ji raději nesbírej. Ale jak poznáš to, že ji neznáš, zeptala jsem se své matky. Já nevím jak, ale prostě to vím. Když jsme dojedly obložené housky, zase jsme se odmlčely. Šly jsme přes pole, až jsme došly do lipového háje. Lipové listy už byly hnědé a žluté, z těch obrovských starých 101
Ukázka elektronické knihy