prořízlou a hubatou pusu a netajila se tím, že mě tam v Chráňově příliš nechce. Byla nejmladší ze sester a také ta nejdrzejší. Řekla i to, co by se žádná jiná teta říct neodvážila. Pokaždé mívala připomínky, když jsem dostala nějakou laskominu, stejně jako ostatní děti. Dědeček ani babička mezi námi rozdíly nedělali. Kromě Marie byly všechny sestry i jejich matka tmavé. Měly hnědé, anebo černé vlasy. Matka si tam stěžovala, že mě babice už nechce hlídat a že se těžce nesnášejí. Povídaly si všechny společně a já si zatím hrála a objevovala jejich statek. Připadalo mi, že je mi nějak povědomý. Vrátila jsem se dovnitř a raději poslouchala, co si povídají. Matka si stěžovala, že neví, co se mnou a že všude slídím. Sestry jí radily: „Tak ji dej do školky.“ A daly jí také jiné dobré rady. Stěžovala si i na manžela Jana. Jarka jí hned odpověděla: „A od čeho máš nás? Tak ho pošli k nám a my se o něho dobře postaráme! Copak nás neznáš? Dáme mu co proto!“ Také se bavily o svatbě v Čertově mlýně a nadávaly matce, proč je neupozornila předem, jak se mají obléci? Že si všichni mysleli, že se bude jednat o nějakou skvělou akci! Už jen to jméno přece mluví za vše. Čertův mlýn. A matka jim odpovídala nevrle: „Vy jste tak hlúpé! Když jsme psali svatba, tak svatba, kdybysme tam chceli něco jinšího, tak bysme to řekli rovnou! Víte vy vůbec, jakou jste mi nadělaly v Máklovicách ostudu? Co vás to napadlo, vzíť si ty pláště? To ste sa nemohli oblécť normálně?“ A sestry se jí omlouvaly, že to nemyslely zle.
98