Louise Allenová
„Děkuju,“ ulevilo se jí. „Půjdu sama, říkala jsem si, že moc lidí kolem by jí možná jen zatvrdilo. Ale když na mne budeš čekat, zabrání mi to, abych se zbaběle otočila a utekla.“ Henry je drahoušek, říkala si, když zavírala dveře. Je to opravdový přítel a dodává jí jistotu a pocit bezpečí, když se dostává do situací, které jsou dost obtížné a někdy i nebezpečné. A měla určité podezření, že podobné vlastnosti jsou u mužů velmi vzácné. Ano, je to drahoušek, ale přitom způsobuje velmi vzrušující pocit, takové vzrušující mrazení a… touhu. A pak ten způsob, jak reagoval na její řeči o tom, že si obstará milence, byl velmi divoký. Skoro jako by ho poháněla žárlivost. Ale ne, to on jen samozřejmě říkal, co by poznamenal každý, kdo má zdravý selský rozum. Sestřenice Almeria se zjevila na opačné straně haly, když si Melissa zrovna rozvazovala čepec. Držela v ruce malou krabičku s víčkem potaženým látkou. „Aha, už jsi tu zpět.“ Pak překvapeně zamrkala. „To jsou ale dost ošklivé šaty, nemyslíš? Nepropásla jsem snad nějakou módní novinku doporučující, že nedělní šaty mají být obzvlášť prosty jakékoliv elegance?“ „Vypravila jsem se na malé dobrodružství s lordem Henry, a tohle je můj převlek. Hned se obléknu do svých šatů. Hledala jsi mne?“ „Ne, jen jsem si říkala, jestli a kdy se vrátíš k obědu. Musím odpoledne prozkoumat úlovek můr z minulé noci.“ Kývla směrem ke krabici, kterou držela v ruce. Opatrně ji položila na stůl v hale. „Tady budou v chladu a v bezpečí.“ Gertrude přišla dolů a vzala si od Melissy čepec a pléd. „Je mi to líto, ale trochu jsem umazala sukni,“ 98
Netradiční přátelství
omlouvala se Melissa, když šla s Getrude nahoru po schodech. „Zakopla jsem a upadla v kostele. Almerie, naobědváme se hned, jak se převleču,“ zavolala na sestřenici do haly. „Mohla bys to, prosím, vyřídit kuchařce?“ „A jak se má lord Henry?“ zeptala se sestřenice nad studeným rostbífem a salátem s bylinkami. „Je to takový příjemný džentlmen. Tvoji rodiče budou mít radost.“ „Je to pouze obyčejný přítel,“ namítla Melissa mírně. Byla si vědoma toho, že protestovat příliš vehementně je nebezpečné. I když na Henrym nic obyčejného nebylo. Pomyslela na jeho široká ramena a obtažené kalhoty a lehce se zachvěla. „Budou rádi za takové styky, to jsem měla na mysli. Jsem si celkem jistá, že jsi až příliš racionální, aby ses cítila zamilovaná. Určitě to nemáš v plánu, když sis tak dokonale naplánovala svoji budoucnost.“ Melissa se na sestřenici dlouze zadívala. Almeria je dost rozumná, nevyvozuje překotné soudy, je i sama dost nekonvenční na to, aby si myslela, že Melissa je jen nesmělá, když říká, že si nehledá manžela. „Přesně tak,“ souhlasila, když si uvědomila, že nechala poznámku sestřenice příliš dlouho bez odezvy, což bylo zcela iracionální, protože co může Almeria vědět o srdečních záležitostech? A pak vyhrkla: „Jen se bojím, že se mi začíná až příliš líbit.“ Propána, co to je za pitomé slovo líbit? „Jsi do něj zamilovaná?“ „Nebesa! Vůbec ne.“ „Chceš ho?“ Almeria se možná inspirovala rozmnožovacími instinkty lišajů smrtihlavů podle toho, jak rozpačitě vypadala. 99
Louise Allenová
„Myslím, že ano. A mám ho dost ráda. Ale to přece není láska, anebo ano?“ „Nemám tušení. Nevypadáš, že by ses nějak soužila.“ Sestřenice se významně zadívala na Melissin prázdný talíř. „Máš chuť o něm skládat básně?“ „To určitě ne! To je ale nápad. Jen si připadám správně, když jsem s ním. Zdá se, že mi rozumí a má mě rád.“ Zamračila se. „A to je u muže výjimečné, alespoň si to myslím. No podle mého posouzení je na tom všem nejcennější, že ho máš ráda jako přítele a on má rád tebe, a to je vždycky pěkné. Ty po něm toužíš fyzicky, což není divné, když jste oba mladí a zdraví a on je velmi hezký vzorek mužské populace.“ Ukousla si velký kus rostbífu a pečlivě ho žvýkala. Pak ho spolkla a pokračovala: „Ale stavět na těchto pocitech by mohlo být dost nerozumné.“ „Ano, samozřejmě.“ Copak s Henrym nediskutovali na tohle téma zrovna dnes ráno? Nebo lépe řečeno on se velmi jasně vyjádřil na tohle téma a ona s ním souhlasila. Jenomže… jestli má podstoupit riziko zamilovanosti, pak by si určitě vybrala Henryho, tak vnímavého ke všem nebezpečím a tak pečujícího o její dobro. Byl by pro ni dokonalým mužem? „Samozřejmě,“ zopakovala ještě jednou důrazně. „To by bylo velmi nerozumné.“ „Nedostatek manželských radostí a žádné děti jsou dvě největší oběti, které přináší žena, když vede nezávislý život,“ řekla Almeria. „Každá si to musí vyřešit sama za sebe, jestli to stojí za to.“ „A ty si myslíš, že to za to stojí?“ zeptal se Melissa bez obalu. „Za mne ano. Nemám žádné mateřské pudy, protože kdybych nějaké měla, už bych dávno litovala. 100 Ukázka elektronické knihy