Louise Allenová
„Děkuju,“ ulevilo se jí. „Půjdu sama, říkala jsem si, že moc lidí kolem by jí možná jen zatvrdilo. Ale když na mne budeš čekat, zabrání mi to, abych se zbaběle otočila a utekla.“ Henry je drahoušek, říkala si, když zavírala dveře. Je to opravdový přítel a dodává jí jistotu a pocit bezpečí, když se dostává do situací, které jsou dost obtížné a někdy i nebezpečné. A měla určité podezření, že podobné vlastnosti jsou u mužů velmi vzácné. Ano, je to drahoušek, ale přitom způsobuje velmi vzrušující pocit, takové vzrušující mrazení a… touhu. A pak ten způsob, jak reagoval na její řeči o tom, že si obstará milence, byl velmi divoký. Skoro jako by ho poháněla žárlivost. Ale ne, to on jen samozřejmě říkal, co by poznamenal každý, kdo má zdravý selský rozum. Sestřenice Almeria se zjevila na opačné straně haly, když si Melissa zrovna rozvazovala čepec. Držela v ruce malou krabičku s víčkem potaženým látkou. „Aha, už jsi tu zpět.“ Pak překvapeně zamrkala. „To jsou ale dost ošklivé šaty, nemyslíš? Nepropásla jsem snad nějakou módní novinku doporučující, že nedělní šaty mají být obzvlášť prosty jakékoliv elegance?“ „Vypravila jsem se na malé dobrodružství s lordem Henry, a tohle je můj převlek. Hned se obléknu do svých šatů. Hledala jsi mne?“ „Ne, jen jsem si říkala, jestli a kdy se vrátíš k obědu. Musím odpoledne prozkoumat úlovek můr z minulé noci.“ Kývla směrem ke krabici, kterou držela v ruce. Opatrně ji položila na stůl v hale. „Tady budou v chladu a v bezpečí.“ Gertrude přišla dolů a vzala si od Melissy čepec a pléd. „Je mi to líto, ale trochu jsem umazala sukni,“ 98