JEDENÁCTÁ KAPITOLA Ronnie vešla do tmy. Vedle dveří byl vypínač. Cvakla jím a osvítila prázdnou čtvercovou místnost páchnoucí prachem a zatuchlinou. Uprostřed stála hromada krabic a shluk nábytku zabaleného do igelitu. Tak je to tady. Nevěděla, co čekala. Bylo jí jasné, že tam nebude zářící sloup světla z nebe, ani se neozve andělský chór. Tak proč svírá ruce, buší jí srdce a v břiše tančí motýli? Co, sakra, hledá? Něco, čím by nasytila své hladové srdce. Cítila se tak zranitelná, ale alespoň že tu je s ní Wes. Kupodivu jí ani nevadilo, že ji vidí v tak rozrušeném stavu. Déšť sílil, tak vykročila dovnitř, aby ji Wes mohl následovat. Přešla k hromadě a obešla ji. Bylo tam několik kusů nábytku. Křeslo zabalené v igelitu, který se už dávno rozpadl na cáry, hustě pokryté prachem. Konferenční stolek z tmavého vyřezávaného dřeva, který vypadal, že by pod nánosem špíny mohl být krásný. Mnoho větších krabic, několik menších. Všechny byly otevřené a pak znovu zalepené balicí páskou. Pravděpodobně při výpravě tety Elaine a Maddie před lety, když pro ni hledaly fotografie. Kolena se jí podlamovala, ale tohle byla práce, ke které bylo třeba přistupovat systematicky, aby ji nepohltila. Uchopila vrchní krabici a pokusila se ji zvednout. Byla dost těžká.
Svatba ve Vegas
„Hej! Zadrž,“ zarazil ji Wes. „Copak jsi neslyšela svou tetu? Že muži jsou od toho, aby zvedali krabice a odháněli pavouky?“ Ronnie se zasmála. „Ve skutečnosti mám docela sílu.“ „Všiml jsem si,“ řekl. „Prohlédl jsem si každý centimetr tvého těla. A jsem okouzlen.“ „Přestaň. Také jsem kdysi na vysoké škole psala práci o tropických pavoukovcích. Pár domácích pavoučků mě nevystraší.“ „Přesto mi to dopřej,“ řekl pevně a zvedl krabici. „Nic tě to nestojí, bude to jen drobné laskavé gesto, abych se cítil užitečný a mužný.“ Zasmála se tomu, když odlepovala pásku, která držela krabici pohromadě. Byla plná knih. O zavlažování, hydroponii, biopalivech, geneticky modifikovaných semenech. „Můžu také otvírat krabice,“ navrhl. „A tak je budeme třídit dvakrát rychleji. Pokud najdu něco osobního, dám ti vědět.“ Sáhl do kabátu a vytáhl pero. „Až krabici probereme, označíme obsah.“ Znělo to jako dobrý plán, a tak se do toho hned pustili. Posadila se na podlahu ke knihám. Některé stránky byly popsané matčiným drobným, elegantním písmem. Otevřela publikaci o technikách kapkové závlahy a něco se jí sneslo na klín. Záložka. Srdce se jí v záblesku vzpomínky rozbušilo. Byl to obrázek, který kdysi nakreslila. Fialky ze zahrady. Snažila se trs květů přesně vykreslit a pak ho vybarvit barevnými pery. Tehdejší tátův sluha, laskavý pan Braxton, s ní pak šel obrázek zalaminovat, aby jej mohla poslat matce na Srí Lanku jako záložku do knihy. Matka jí poslala podobnou záložku, také zalaminovanou. Byla to kresba Kadupul, královny noci, kterou pro ni nakreslila. Byl to krásný, vznešený růžový květ se žlutým středem, pocházející ze Srí Lanky. Ronnie měla tu záložku kdysi na zdi nad postelí. Teď ji měla 99
Shannon McKenna
ve fotoalbu s matčinými fotkami. Trvalo několik minut, než jí z očí vytryskly slzy. „Našla jsi něco?“ zeptal se Wes. Ukázala mu ji. „Záložku, kterou jsem vyrobila a poslala jí, když byla na Srí Lance.“ Wes opatrně vzal záložku do ruky. „Je krásná,“ řekl. „Tohle jsi nakreslila, když ti bylo sedm? Je neuvěřitelně propracovaná.“ Položil jí ruku na rameno. „Vidíš?“ řekl jemně. „Už tohle stojí za to. Natáhla jsi ruku napříč časem a máma se tě dotkla.“ Ronnie se ochraptěle zasmála. „Nech toho, nebo se rozbrečím.“ „To je v pořádku, že pláčeš,“ řekl. „Taky jsem brečel, když jsem četl tátův deník. Budeš se pak cítit líp. To je jen další dar.“ Ronnie odvrátila pohled, oči se jí opět zalily slzami. Po tomto malém zhroucení se dali do práce. Krabici po krabici, probírali složky, zprávy o projektech, dokumenty, korespondenci, vše týkající se mnoha zemědělských projektů, na které její matka v té době dohlížela. Dalších několik krabic bylo plných nádobí. Krásné konvice. Zvedla jednu postříbřenou, místy zčernalou, zdobenou polodrahokamy s rukojetí ze zažloutlé rohoviny. Podržela ji v ruce a pochopila, proč si ji matka chtěla nechat. Byl to příjemné, vnímat stejnou krásu jako ona. „Tuhle si vezmu.“ „Skvělý nápad,“ přikývl. „Podívej, jsou tu i látky.“ Ronnie si klekla a rozbalila plastový obal. Byl tu ručně tkaný kus hedvábí, jemné výšivky složitým vzorem v různých odstínech modré. „Pěkné, tohle nějak použiju.“ A tak to šlo dál. Mnoho věcí, které čas učinil nepotřebnými, se mísilo s náhodnými poklady. Deštivé odpoledne se vytrácelo do soumraku. Tou dobou už si vyčlenila několik velkých krabic s věcmi, které si vezme domů. Štočky látek, sadu perleťových kartáčů, 100 Ukázka elektronické knihy