Váha stínu (Ukázka, strana 99)

doval ji k palmám, které lemovaly úzkou cestu v parku.

Byl to dobrý nápad podívat se sem, přerušil ticho, když procházeli pod palmami, a ona řekla, že si už před jeho odletem do Vídně všimla, jak se vždycky zahledí na sochu Krista. A taky tu už dlouho nebyla, dodala a vedla ho k lavičkám pod širým nebem, které nabízely nerušený výhled na řeku a město. Počkala, až se posadí, pak si mu sedla na klín, natáhla nohy na lavičku a objala ho kolem krku.

S blížícím se soumrakem se vypravili na zpáteční cestu a Raquel se zeptala, jestli už má taky takový hlad. Ano, odpověděl a zeptal se, jestli se jí chce vařit. Ne, odpověděla a vystoupili z autobusu na jedné ze zastávek za mostem.

Tady se to někdy protáhne pěkně do noci, poznamenala, když vešli do LX Factory, a on se podíval směrem k malému pódiu, které bylo postavené před jedním barem. Na zahrádce vedlejšího baru hrála rocková skupina, všechny židle a stoly byly obsazené a lidé, kteří nemohli najít místo k sezení, stáli u zdi se skleničkou v ruce. Už tu jednou byl, odtušil, když se procházeli po areálu, a očima bloudil po graffiti, která je obklopovala. Naposledy tu byla na nedělním trhu, říkala, a on viděl zavalitou servírku s tetováním na tmavých pažích, jak zezadu objímá blonďatou a křehkou číšnici a usmívá se, přitom jí mluví do ucha.

Zda ji na trhu něco zaujalo, zda si něco koupila, zeptal se.

Měli tam zajímavé věci, ale nic si nekoupila, odpověděla Raquel a on se podíval na mladou ženu s krátkými černými vlasy, která stála za stereem a pouštěla hostům u stolů hudbu. Ale tady, tady by si pokaždé něco koupila, řekla Raquel rázně a oči upřela na knihkupectví, které svítilo před nimi. „Teda, kdybych nepracovala v knihkupectví,“ dodala, než vešli dovnitř, a on si všiml knihkupkyně, oné mladé 103

ženy, na kterou si stále ještě pamatoval, viděl, jak stojí u pokladny, očividně ztracená v myšlenkách se pohupuje do rytmu hudby reggae. Pak zahlédla Raquel, usmála se, přišla k ní, objala ji a on přistoupil k prvnímu prezentačnímu stolu. Stihl si však prohlédnout jen několik vystavených novinek, protože slyšel, jak ho Raquel volá a chce ho představit knihkupkyni. A když ta musela jít k pokladně, odvedla ho Raquel po schodech nahoru, kolem starého tiskařského stroje, a nakonec ho zavedla až do nejvyššího patra, kde byly vystaveny obrazy mladé malířky. Prohlédli si obrazy, popošli stranou a podívali se dolů, kde bylo několik židlí a stůl, pak se vrátili ke knihkupkyni, rozloučili se a vyšli ven. Posadili se na zahrádku, kde byly ještě volné stoly, a zatímco jedli, Raquel mu vyprávěla, jak kdysi knihkupkyně přišla do jejich knihkupectví, aby se podívala, jak a které knihy prezentují. Jestli si také dá skleničku vína, zeptala se po jídle a krátce nato vstoupili na ponuré schodiště budovy, jejíž stěny byly divoce počmárané. V každém patře nahlíželi do místností, kde byly vystaveny obrazy a sochy, a když se před nimi objevil červený závěs, Raquel s potěšením prohlásila, že už jsou skoro tam. Nikdy by to nenašel, řekl poté, co vystoupali po dalších schodech za závěs, a jeho pohled bloudil po nápaditě zařízeném podniku, který čítal několik místností. Vyšli z první místnosti a minuli terásku, kde seděli nebo postávali lidé, pak vystoupali po několika schodech a dostali se na další terasu, střešní terasu s barem, který zářil četnými světly. Jeho pohled upoutala velká barevná socha mladé ženy, která stála na konci terasy, otočená zády a s rozpaženýma rukama, zdánlivě obrácená k soše Krista, tyčící se na druhé straně řeky. Ať si sedne, řekla Raquel, a on došel na konec dlouhého barevného stolu, 104

kde byla ještě volná místa, zastavil se vedle sochy a zadíval se na zářící domy a rušnou ulici, na lodě na řece. Na okamžik upoutal jeho pozornost vlak valící se směrem na Cascais, pak pohlédl na most 25. dubna, který byl tak blízko a hlasitý, téměř strašidelně svítil. Tam se nachází Village Underground, řekla Raquel, když k němu přišla, podala mu sklenku vína a ukázala na sousední pozemek, kde svítila okna kontejnerů a kolem postávali lidé, a on vyslovil přání, aby zavolala mámě a řekla jí, že dnes večer nepřijde domů, že zůstane u kamarádky.

Ležela na zádech, tváří ke stropu, když otevřel oči a jemně se probudil z bezesného spánku. Pohnul hlavou a ona se k němu otočila. Jestli je vzhůru už dlouho, zeptal se. Ne, odpověděla, a on se zeptal, o čem přemýšlela. Měla by zavolat mámě, odpověděla, ale on řekl, že by měla počkat, že je příliš brzy, že maminka nejspíš ještě spí. „Určitě si dělá starosti a ty bys měl zavolat Diegovi, nejlépe hned teď,“ řekla a vzala mobil, který ležel na nočním stolku, a on se natáhl pro kalhoty, pohozené na židli vedle nočního stolku, vstal z postele, oblékl si je a z kapsy vytáhl mobil. Raquel pozdravila svou mámu, zeptala se, jestli je ještě v posteli, a on zkusil zavolat Diegovi, šel ke dveřím.

Slyšel, jak se Raquel ptá maminky, co to u ní zvoní za mobil, a on pak vešel do obývacího pokoje. Diego se nehlásil a Elias slyšel, jak se Raquel s mámou loučí, a tak se vrátil do ložnice. Jestli je její máma ještě v posteli, zeptal se. „Ano, a podařilo se mi ještě zjistit, že musí jít do práce, pak spěchala.“ „Diego mi to nezvedl,“ řekl. „Nemohl,“ řekla a na rtech jí zahrál úsměv. Přistoupil k posteli a na mobilu se mu objevila textová zpráva. Řekl, 105 Ukázka elektronické knihy