„Pět set šedesát osm lajků během několika hodin,“ vy dechla ohromeně. „A samé komentáře. Pořád se mě ně kdo ptá, kde se dá sehnat ta oranžová bunda s nápisem You’ll never walk alone.“ Zmlkla a viditelně zbledla. „Co je?“ zeptala se Doro. Náhlé ticho bylo ohlušující. „Co se stalo?“ zeptala se Yella. „Zpráva od naší praktické doktorky,“ řekla Amelie. „Máma zmeškala kontrolu. Prý se má ozvat v ordinaci.“ Tón e-mailu vyzníval záměrně neutrálně, ale samotný fakt, že se doktorka Amelii takhle pozdě večer ozvala, v sobě nesl něco hluboce znepokojivého. Vzduchem se ve velkém vznášela otázka: Co to proboha má co do či nění s oním prapodivným pozváním? Co když společný víkend neznamená žádný nový začátek? Co když ten dopis označuje začátek konce? „Slyšela už někdy o lékařském tajemství?“ zeptala se Helen rozhořčeně. „Z dávné sounáležitosti s vaší rodinou,“ ocitovala Amelie bezvýrazně zprávu. Z místnosti jako by v tu ránu unikl všechen vzduch, jako z nafukovacího balonku. Yelle se sevřelo hrdlo. Ta jemná zpráva stačila k tomu, aby v ní probudila ty nej divočejší obavy. „Myslíte, že ta kontrola má nějakou souvislost s na ším rodinným víkendem?“ zeptala se Amelie. Hlas se jí zachvěl.
100
„Možná je to taky něco hezkého,“ řekla Doro na oko optimistickým tónem. „Nedělala bych si zbytečné starosti.“ „Ty víš něco víc?“ zeptala se Helen podezíravě. „Jen počkej a uvidíš,“ opáčila Doro. „Jestli něco víš, bylo by od tebe milé, kdybys nás za světila,“ naléhala Helen. „Přísahám při všem, co je mi svaté: Nemám sebemenší tušení, zrovna jako vy,“ prohlásila Doro. Helen nevypadala, že by své starší sestře věřila. „Zítra nás čeká dlouhý den,“ prohlásila Doro, vstala, a jako by se nechumelilo, začala přerovnávat výzdobu v domě podle svého gusta. „Jdu si lehnout,“ řekla Helen rozčarovaně. „Kdo bude spát kde?“ zeptala se Amelie. „Já si zabírám ten velký pokoj s balkonem,“ ozná mila Doro. „Mám ještě nějakou práci, než dorazí Lucy a Ludwig, a nechtěla bych vás rušit.“ Helen zmizela v jednolůžkovém kamrlíku v prvním patře, Amelie v pokoji vedle kuchyně. Z Yelly vyprchala veškerá energie. Najednou na ni padla únava těžká jako olovo. „Já si zamlouvám děcák,“ dodala, jako by měla na výběr.
101
~ 10 ~
Cestovní piškvorky Yella si povzdechla a rozhlédla se po místnosti v pas telových barvách. První večer neproběhl podle je jích představ: hustá atmosféra, věčné diskuse s Doro, obavy o mámu. Proč muselo být při vzájemném setkání všechno tak komplikované? Kdepak letní sestry! Jako by byly figurkami na obrovské šachovnici, vmžiku se přesu nuly na své tradiční pozice: Doro udávala tón, po jejím boku Amelie jako její všudypřítomná fanynka, Helen se mlčky držela v ústraní, aniž opustila místnost, a občas položila nějakou šťouravou otázku. A ona sama se na cházela někde mezi, myšlenkami napůl v Berlíně. Na poličce v dětském pokoji stála jedna jediná hra: cestovní piškvorky, které se hrají na čtyři vítězné. Jako na potvoru. Existovaly konstelace, ve kterých bylo číslo čtyři naprosto na místě. Čtyřčlenná obranná formace, Turnaj čtyř můstků, čtyřlístek. Existovala čtyři roční období, čtyři fáze měsíce, čtyři živly, čtyři adventní neděle. A když se s Leem, Nickem a Davidem vmáčkla
102
Ukázka elektronické knihy