„Pět set šedesát osm lajků během několika hodin,“ vy dechla ohromeně. „A samé komentáře. Pořád se mě ně kdo ptá, kde se dá sehnat ta oranžová bunda s nápisem You’ll never walk alone.“ Zmlkla a viditelně zbledla. „Co je?“ zeptala se Doro. Náhlé ticho bylo ohlušující. „Co se stalo?“ zeptala se Yella. „Zpráva od naší praktické doktorky,“ řekla Amelie. „Máma zmeškala kontrolu. Prý se má ozvat v ordinaci.“ Tón e-mailu vyzníval záměrně neutrálně, ale samotný fakt, že se doktorka Amelii takhle pozdě večer ozvala, v sobě nesl něco hluboce znepokojivého. Vzduchem se ve velkém vznášela otázka: Co to proboha má co do či nění s oním prapodivným pozváním? Co když společný víkend neznamená žádný nový začátek? Co když ten dopis označuje začátek konce? „Slyšela už někdy o lékařském tajemství?“ zeptala se Helen rozhořčeně. „Z dávné sounáležitosti s vaší rodinou,“ ocitovala Amelie bezvýrazně zprávu. Z místnosti jako by v tu ránu unikl všechen vzduch, jako z nafukovacího balonku. Yelle se sevřelo hrdlo. Ta jemná zpráva stačila k tomu, aby v ní probudila ty nej divočejší obavy. „Myslíte, že ta kontrola má nějakou souvislost s na ším rodinným víkendem?“ zeptala se Amelie. Hlas se jí zachvěl.
100