Dani Collinsová
„Měl jsem z trezoru rovnou přinést i zbytek šperků. Vrátím se pro ně.“ Obrátil se k odchodu. „Neobtěžuj se. Dej je Paisley nebo matce.“ Věšela na raménko tlustou zimní bundu a vracela do původního stavu kapsy obrácené naruby. „Nebo je schovej pro Floru.“ „Koupil jsem je tobě, Rebeko. To se ti ani jeden nelíbí?“ hlesl bezradně. „Líbí se mi všechny, do jednoho,“ zvedla k němu překvapený pohled. „Kdybych si je ale měla nechat, připadlo by mi to… neslušné. Taky jsem s sebou přivezla všechny prsteny, abych ti je mohla vrátit. Mám je v kabelce. Vytáhnu je z ní, jen co tu skončím s úklidem.“ „Co si mám, u sta hromů, počít s tvými prsteny?“ zahřměl tak nahlas, až leknutím ucouvla. „A co s nimi mám dělat já?“ opáčila a mimoděk si na hrudi překřížila paže. „Až budu rozvedená, nehodlám mezi lidmi chodit s tvými prsteny na rukou.“ „Tak je prodej a peníze použij na školné. Nebo na splátku na byt, ve kterém budeš bydlet.“ Divoce kolem sebe zamával rukama. Bylo mu lhostejné, jak s penězi naloží, chtěl ale, aby jí přinesly alespoň trochu užitku. „Chci, abys měla všechno, co potřebuješ, Rebeko.“ „Vane…,“ vydechla dlouze do stropu. „Když si ty šperky vezmu a prodám je, bude to stejné, jako bych tě žádala o peníze. Nechodím nikam, kam bych si musela brát večerní šaty a diamantové náušnice. Takže nic z toho, co je v trezoru, ani trochu nepotřebuju.“ Ukázala na ochranná pouzdra na šaty pověšená hned vedle jeho obleků. „Když říkám, že jsme vždycky byli moc jiní, myslím tím právě tohle. Je to tvůj svět, ale ne můj.“ „Nemyslíš, že by se jednou, až budeš pracovat ve zdravotnictví, vyskytly třeba nějaké galavečery ve 98