Ticho… „Budu tu mít bazén a maminka kytičky. Vše ti pak ukážu.“ Ticho… „Mám tě moc rád a rád jsem ti dával listy a vodičku. Jsem smutný, ale prý to tak je, musím tě nechat jít.“ Slyšela jsem, že pláče, seděla jsem blízko a dělala, že si čtu, ale samozřejmě jsem ho celou dobu poslouchala. Chtělo se mi plakat taky, dojetím. A jít za ním, ale věděla jsem, že nemůžu. Že tohle jsou právě ty okamžiky, kdy si své emoce potřebujeme prožít. Pokud nám totiž někdo zaklepe na rameno a poví nám: „To je dobrý, nebreč…“, může se stát, že se pak později ve svých emocích nevyznáme a ztratíme se v nich jak v obřím bludišti bez světelných šipek. Každá housenka, čmelák i mravenec jsou pro nás důležití. Stejně tak naučit se pouštět, nechat jít, rozloučit se a procítit dojetí. Když jsem byla malá – mohly mi být tak tři –, dívala jsem se s tátou na pohádku. Konec byl malebný a šťastný, ostatně jak to v mnoha pohádkách bývá, ale já plakala. Pamatuji si přesně na ten pocit prvního dojetí. Jak jsem to vůbec nechápala a moc jsem potřebovala být se svými emocemi v tu chvíli sama, vyznat se v nich, pochopit, že i toto je součástí tohoto krásného světa. Po chvíli mne objaly dvě malé, teplé ručky: „Mami, tak jsem ji pustil. Tak už šla, byla hned pryč, ale pověděl jsem jí o tom, že tu na ni budu čekat, že může přijít kdykoli, až bude motýl.“ A za moment: „Co myslíš, poznám ji?“ „Určitě, bude mít bystrá očka a poví ti o tom, jak chutná rosa.“ „Ne, maminko, neříkej to, raději mne chvíli nos. Jsem nějaký smutný, budeme prostě jen chvíli chodit po zahradě.“
98