Ztracený rok (Ukázka, strana 99)

­ řispěchala, aby Naďu podepřela. Byla to drobná starší dáma, sotva p vyšší než já, ale za tu péči jsem byla nevýslovně vděčná. „Udělej pro ni, co můžeš, máti,“ řekla rychle Anna Michajlovna a obrátila se ke mně. „Hodina mi končí za deset minut, pak mám pauzu. Můžeme si promluvit o samotě.“ Nato odešla.

Na opačné straně místnosti pod zešikmenou střechou stály dvě úzké postele. Pomohly jsme s Olgou Stěpanovnou Nadě k té bližší z nich.

Stará žena přikryla dívku dekou a odbatolila se k elektrickému vařiči na stolku v rohu, aby postavila na čaj. Naďa už měla zavřené oči, ale když se Olga Stěpanovna vrátila s hrnkem čaje a skrojkem chleba, zase je chabě otevřela. Stará žena namočila chléb do čaje, aby změkl. „Na ulicích padají jako hrušky,“ zamumlala.

Se mnou nemluvila, byla plně soustředěná na Naďu, ale to mi nevadilo. Měla jsem plnou hlavu rozhovoru s Annou Michajlovnou a jak ho co nejrychleji vyřídit, abych se mohla dostat včas domů. Už bylo málem půl páté, a když nebudu doma do pěti, Daša vyhlásí poplach.

Ulevilo se mi, když Soňa dohrála a Anna Michajlovna se vrátila. „Pojď, Milo. Promluvíme si.“ Pospíchala jsem do učebny, nemohla jsem se dočkat, až se za námi zavřou dveře. „Necháte Naďu u sebe, že ano?“ žadonila jsem. „Může tu s vámi zůstat?“ Anna Michajlovna se ke mně otočila. „Milo, uvědomuješ si, co po mně chceš?“ Při té otázce, což byla ve skutečnosti i odpověď, mi ztuhla krev v žilách. Ale na pochybnosti jsem byla připravená. Měla jsem zformulované argumenty. „Vím, že je to další krk, který je třeba živit, ale můžu vám nosit jídlo…“ Anna Michajlovna rozčileně mávla rukou.

102

„Nejde o to ji živit, jde o to, že tady vůbec je! Nikdo v Kyjevě si k sobě nesmí brát lidi z venkova, ani své nejbližší příbuzné. Tvůj otec ti to musel přece říct…“ Zavrtěla jsem hlavou. Začínalo mi docházet, že toho bylo hodně, co mi neřekl. „No, tak teď už to víš. K životu v Kyjevě potřebuješ průkaz, který dokládá, že tady máš trvalé bydliště. Úřady před několika měsíci celé město uzavřely, aby zabránily přílivu hladovějících venkovanů. Je zázrak, že se vaše Naďa vůbec dostala až sem.“ Hladovějící venkované? Myslela kulaky. Ale nechala jsem to být.

Ztěžka jsem se posadila na lavičku ke klavíru. „Děti průkaz určitě nepotřebují.“ „Ne,“ připustila Anna Michajlovna. „Ale dítě pořád může být třídní nepřítel, zvlášť pokud pochází z venkova. Co když si někdo ze sousedů nebo dokonce z mých žáků všimne, že tady bydlí, a udá nás?“ Tatínek by mohl pomoct, napadlo mě automaticky. Jenže to nebyla pravda. Nepomohl ani Nadě – i když jsem ho o to snažně prosila.

Bylo by pošetilé slibovat Anně Michajlovně jeho ochranu.

Jako by mi četla myšlenky, tiše si odfrkla. „Od tvého otce bylo moudré se od Nadi distancovat, zvlášť když jsou pokrevní příbuzní.

Vzpomeň si na Pavlíka Morozova, mučedníka revoluce. Jaké z té ohavné báchorky plyne ponaučení? Za velký Sovětský svaz je třeba obětovat dokonce i rodinu…“ Anna Michajlovna se náhle odmlčela, zachytila můj pohled.

Zbledla. „To je jedno,“ zamumlala. „To nic.“ Tohle bylo mnohem horší než „nesmysly inteligence“, které tatínka znepokojovaly. Nazvat příběh o Pavlíku Morozovovi báchorkou, a ještě k tomu tak naštvaným tónem… Anna Michajlovna mluvila jako nepřítel. Ale co mě zasáhlo ještě hlouběji než to, co říkala, bylo vědomí, že se zarazila, protože měla strach – strach ze mě!

103

„Anno Michajlovno,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Nikdy bych to na vás neřekla.“ Přitakala, ale strach z očí jí nezmizel. Nedůvěřovala mi, nevěřila, že to tatínkovi neřeknu. Není divu, že jsem netušila, co se ve skutečnosti děje. Kolik lidí se odmlčelo, když jsem vešla do místnosti? Kolika lidem jsem naháněla hrůzu jen tím, že jsem byla tatínkova dcera? Byla jsem zrůda, aniž bych to tušila.

Bylo toho na mě moc. Rozplakala jsem se. Snažila jsem se vzlyky zadržet, ale roztřásla se mi ramena a obličej jsem si schovala do dlaní. „Vždyť tatínek Nadě ani nechce pomoct,“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky. „Proč bych mu vykládala, co jste řekla? Proč bych mu –“ „Ššt, věřím ti,“ pronesla Anna Michajlovna jemně. Slyšela jsem její kroky, cítila na hlavě její pohlazení. „Jsi hodné děvče, Milo. Jen se ti dnes otevřely oči.“ Rozplakala jsem se ještě usedavěji. Pak jsem ucítila, jak vedle mě na lavičku u klavíru dopadla váha jejího těla, a učitelka začala hrát. Tu skladbu jsem ještě nikdy neslyšela. Byla pomalá a pochmurná, plná mollových akordů, a přesto nevyznívala smutně. „Co je to?“ vymáčkla jsem ze sebe. „Čajkovského Album pro mládež,“ odvětila tiše. „Jmenuje se to ‚V kostele‘.“ Byla to církevní hudba, jaká už se nesměla hrát. Jenže jak jsem mohla před něčím tak krásným zavírat uši? Plynulý proud akordů, to, jak tóny sílily, stoupaly, jako když se vám začne zvedat nálada poté, co jste se cítili pod psa. Ramena se mi přestala natřásat a dech se mi zklidnil. Když odezněl poslední akord, zhluboka jsem se nadechla a otřela si slzy z obličeje. „Lepší?“ zeptala se Anna Michajlovna.

Přikývla jsem a kus mého starého já byl zpět. Pohlédla jsem učitelce přímo do očí. Zbýval mi jediný argument, ale ten nejsilnější. „Bez vás zemře.“ 104 Ukázka elektronické knihy