trávě je dalších tisíc sto devadesát devět zrovna tak malinkých. Všechny je musíš sesbírat a přinést sem!“ Když to Miško slyšel, až si z toho sedl: „Bože můj, bože můj, tohle nejde splnit, neexistuje na světě člověk, který by to dokázal, co je to za úkoly…“ Šel ještě za králem: „Králi, co to má být? Něco takového jsem ještě neviděl!“ „Když to vzdáš, prohraješ.“ Vrátil se zpátky. Ale vzpomněl si na mravence: „Propána, mravenci, ti přece všechno prošmejdí, všechno najdou!“ Stačilo si na mravenčí královnu vzpomenout, hned se Miškovi ozvala: „Jsme tady. Ničeho se neboj. Mravenci – pozor! Hledejte korále, jsou rozházené tady kolem. Je jich tisíc sto devadesát devět. Buďte tak dobří, sesbírejte je. Hned tady nastoupí mé vojsko,“ řekne Miškovi. Mravenci přišli, rozutekli se do všech stran, netrvalo to ani pět minut a všechny korále byly u Miška. Do jednoho. Nasypal si korále do váčku. Král ráno povídá katovi, co seká hlavy: „Klidně si můžeš nachystat sekyru. První úkol zvládl, ale tenhle nezvládne.“ Zajde k ránu za Miškem: „Dobré ráno, Miško! Jak se daří? Kdepak je máš?“ Miško je položil na stůl, svět se otřásl. „Víš, co se děje,“ povídá král, „polovina světa je vysvobozená. Zbývá ti poslední úkol. Nestojím proti tobě, můj milý chlapče! Budeš mocnější král, než jsem já. Ale já zůstanu králem tohoto světa. Zbývá poslední úkol, snad ti ho Bůh pomůže splnit.“ Král odešel za Tindirsipilonou: „Má milá dcero, sundej si ty náušnice, které nosíš.“ Byla tam kousek hluboká tůně, voda se v ní všelijak točila. Král k té tůni přišel a hodil do ní obě náušnice. Miško se ráno vzbudil, přišel k němu král: „Miško, chlapče, tohle bude těžký úkol. Ve dne v noci se tadyhle v té tůni točí voda. Ta voda je tak hluboká, jak hluboko je náš svět pod světem nahoře. Nikdo se k jejímu dnu nedostane. Hodil jsem do té vody dvě náušnice své dcery Tindirsipilony. Ty náušnice musíš ve vodě najít a vynést je nahoru.“ Miško přišel k vodě: „Ježišmarjá, to přece nejde!“ Ale vzpomněl si na rybu: „Rybo, rybo! Vzpomněl jsem si na tebe! Zachránil jsem tě, budeš tak hodná a zachráníš teď ty mě?“ Ryba vyskočila: „Ej, Miško, co potřebuješ, co bys rád?“
97 KUBANIK_paramisa.kn.bl.indd 97
24.10.2023 22:32
„To je dobře, že jsi tady, rybo, nutně tě teď potřebuju. Král tady odhodil náušnice Tindirsipilony.“ „Jednu jsem už našla,“ ozvala se ryba. „Jdu najít tu druhou.“ Jednu náušnici mu rovnou přinesla a odplavala pro tu druhou. Hledá ji a hledá. Našla ji až k ránu: „Tadyhle je!“ Vzala náušnici a Miško už je nese zpět a vidí, jak se svět rozevírá. Když přišel až ke králi a král Miška zahlédl, i král viděl, že se země rozevřela: „Něco asi našel, možná jednu. Co když našel i tu druhou?“ Už pozoroval, že slunce prosvítá i na svět dole. Tindirsipilona se rozplakala radostí a z očí jí tekly slzy ze zlata. Miško přišel ke králi, otevřel bránu, král Miška objal: „Chlapče můj drahý, jestli řekneš, že jsi je obě našel, otevře se celý svět!“ „Našel, králi!“ Země se dočista rozevřela a svět dole vystoupil vzhůru. Všichni mohli vidět stromy i trávu. Zakletí lidé se ze zvířat proměnili znovu na lidi. A ti lidé volají ijén, ijén, ať žije ten, který je zachránil. Je tam spousta lidí, takový dav, že ani neviděl, kde končí! Znovu vstali, proměnili se. Volají: „Králi, ukaž nám člověka, který nás zachránil!“ Král ho zavedl ven: „Tady je! Jmenuje se Miško!“ Lidé mu tleskají, líbají mu ruce i nohy, radostí pláčou, že ano, přichystali velkou hostinu, každý jedl a pil, i venku na ulicích, a všichni králové ze světa nahoře o tom slyšeli a přišli, králové z celého světa. Všichni byli rádi, že přišli všichni králové. Na jedné straně tam pili jenom králové, na druhé straně pili obyčejní chudí lidé. Miško vstal a zašel za králem dolního světa, kterého vysvobodil: „Králi, víš, že tady poroučím já?“ „Samozřejmě, ty poroučíš. A co se ti nelíbí?“ „Proč lidi rozdělujete, králi? Vy, králové, si tady sedíte na jedné straně a obyčejní chudí lidé jsou na druhé straně. A bohatí jsou taky stranou. Přeju si, aby králové, chudí i bohatí byli pohromadě, aby seděli a pili společně. A taky chci, abys mi otevřel komnatu, ve které je moje žena. Tindirsipilona.“ „Poslyš, můj milý chlapče, musíš ale zavřít oči. Kdo ji totiž napoprvé uvidí, může oslepnout.“ „Neměj strach, viděl jsem už tolik jiných a neoslepl jsem.“ „Vezmi si tedy tento zlatý klíč, otevři deváté dveře a za nimi bude ona. Tento klíček je od klece, otevřeš ji a ona vyjde.“
98 KUBANIK_paramisa.kn.bl.indd 98
24.10.2023 22:32
Miško šel, otevřel, a když ji uviděl v té kleci, padl na kolena a řekl: „Božínku můj drahý, mé oči už toho viděly hodně, ale něco takového jsem ještě neviděl.“ Přišel ke kleci, odemkl ji, ona vykročila ven, objala Miška a začala ho líbat: „Miško, tobě jsem byla zaslíbená, Pánbůh mě poslal k tobě. Jsem šťastná, že jsi chudý člověk, že pocházíš z romské rodiny, vím o všem, o tom, jakou ti dal Bůh sílu a jakou ti dal povahu a že jsi s Boží silou přišel a vysvobodil celý existující svět, jak ten nahoře, tak ten dole. Prosím tě o jediné – musíš jít sám za mou kamarádkou. Moje kamarádka, veverka, trpí a čeká, až přijdeš a vysvobodíš ji.“ „No, zkusím to.“ „Vezmi si mého koně. Tady je. Odveze tě.“ Potom s ní Miško vyšel ven mezi lidi. Když ji lidé viděli, padli na kolena a začali se modlit, mysleli si totiž, že je to Boží matka. „Ne,“ řekne jim Tindirsipilona, „jsem člověk, tak jako každý z vás. Budu tady s vámi, ale za svého muže se neprovdám, dokud se nevrátí.“ Miško tedy v tu samou hodinu a minutu vyskočil na koně a vyrazil hledat veverku. Dorazil až do toho lesa, odkud se vydal do světa dole, a tam veverku a jejího muže našel. Veverčin muž tam na Miška čekal. Myslel si ale, že se bude vracet stejnou cestou, kterou jel kdysi do světa dole. A že Miška zabije. Nedošlo mu, že Miško na koni přiletí. Miško seskočil z koně, přišel ke dveřím, otevřel. Veverka měla už dvě děti, jednomu bylo deset, druhému pět let. Vešel dovnitř a pozdravil: „Dejžto Pánbůh dobrý den, Ferbermartone! Chtěl jsi mě zabít, ale Bůh při tobě nestál. Přišel jsem tedy zabít já tebe. Nejdříve se ale zeptám své sestry, jestli mi to dovolí.“ Veverka už ale toho Ferbermartona milovala, měla s ním dvě děti. Odpověděla mu: „Ne, Miško, nezabíjej ho. Vidíš, mám dvě děti. Nechej mě tady, stydím se mezi lidi. Můj muž vstal z mrtvých a čeká na mě. A já bych teď k němu měla přijít se dvěma dětmi? Nechej mě tady, ať tady žiju dál jako doteď, nechci se vrátit.“ Styděla se vrátit se k muži, za kterého byla provdaná. Miško povídá: „Sama o svém životě rozhodovat nemůžeš. Rozhodnu o něm já. Jsem totiž králem celého existujícího světa. Toho nahoře i toho dole. Tvého muže soudit musím, nevzal si tě z lásky, právě naopak, čekal na mě, aby mě zabil.“ K Miškovi slétl černý pták, posadil se a řekl: „Je to tak, Miško. Ale buď, prosím, tak hodný, když už jsi vysvobodil celý svět, vysvoboď i mě. Pomáhal jsem ti. Daroval jsem ti služebníky.“
99 KUBANIK_paramisa.kn.bl.indd 99
Ukázka elektronické knihy
24.10.2023 22:32