Josef Sudek
v sobě jistě měl i kousek hudební zvídavosti. Existuje o něm spousta zajímavostí a stále přibývají nové. Jako třeba zpráva z pařížské dražby, kde se za sedm a půl miliónu korun prodalo Sudkovo zátiší z roku 1952. Přibližně v té době jsem měl to štěstí, že jsem malého shrbeného pána ještě viděl při práci. Já šel z lukostřeleckého tréninku Nerudovou ulicí dolů a v kufříku si nesl luk a šípy. Jednoruký pan Sudek si zrovna upravoval stativ, aby vyfotografoval Prahu. Zíral jsem na něj jako na zjevení. On mrknul na mě, na můj kufřík a dál si chystal jeden ze svých slavných záběrů. Až teprve nedávno jsem se ale z televizního dokumentu Aleše Kisila dozvěděl, co taky Sudek dokázal, když se jednalo o hudbu. Poslechnul si Její pastorkyňu, slavnou operu Leoše Janáčka. Nic mu neříkala. Tak ji poslouchal znova a znova. A po osmé pochopil, co je v ní krásy.
98