Každému
bych přál do života aspoň na chvíli tak laskavého exota, jakým býval Jiří Bulis. Slovníky většinou jen uvádějí, že to byl skladatel a pianista. Ale i kdybych k tomu dořekl, že taky psal texty a zpíval, bude to jen stín jedné z nejpozoruhodnějších postav divadelního zákulisí. A to nejen brněnského, kde komponoval pro Divadlo na provázku i pro HaDivadlo. Jirka Bulis se mohl zrovna tak dobře objevit po nějakém představení třeba v pražském Činoherním klubu. Stačilo, aby tam měli klavír a schylovalo se k půlnoci. Nikdo ho nemusel přemlouvat, aby zahrál a zazpíval. Když o něm občas píšu, moc těžko nacházím příměr k jeho vyprahlému hlasu. Ve výškách byl překřiknutý, pro někoho možná nepatřičně sebevědomý a starobyle patetický. Nejradši ho poslouchaly herečky a vůbec ženy od divadla. Ale já taky. I s tím ráčkováním a jinými vadami řeči. Když si chtěl v roce 1980 své písničky v televizním Studiu M zazpívat, režisér mu to vymluvil, prý by si tím uškodil. Přede mnou ale kdyby se zjevili don Quijote, kníže Myškin, pianisté Jiří Eliáš, Míša Polák, Jirka Verberger a šansoniéři Jaroslav Jakoubek a Přemysl Rut dohromady, do celého Bulise by mi pořád ještě hodně chybělo. To už nespraví ani žádné video. A co jsem se jich na internetu nahledal! Ještě že aspoň po Jirkově smrti vyšly různé domácké záznamy jeho zpěvu. Často z nich hraju lidem a nejčastěji sám sobě. Jenom ne, když jedu z Olomouce kolem Přáslavic tím místem, kde před dvaadvaceti lety Jirka Bulis nezvládnul svoje auto. To bych se trápil moc. Nejen kvůli tomu, kolik muziky mohl po své šestačtyřicítce
98
ještě vymyslet. I kvůli obrazu romantického podivína, vysokého krásného mužského, o jakých čtete v knížkách, ale když za život poznáte jednoho nebo dva, tak to bylo moc.
99
S Vladimírem
Dvořákem jsme se potkali několikrát. Dokonce jsme spolu sedávali i v nějakých komisích. On jako legendární textař, konferenciér, herec a dramaturg, já coby novinář sice pouze začínající, ale trošku už přece jen známý. Jako kluk jsem poslouchal Dvořákovy rozhlasové pořady Hudba pro radost a jeho hlas jsem znal líp než sólové zpěváky, které tehdy uváděl. A jeho písničkové texty pro Rudolfa Cortése jsem znal zpaměti. Zezačátku jsem měl vůči němu takový respekt, že jsem se bál před ním promluvit. Jednou Vladimír Dvořák uváděl v nóbl kabaretu Alhambra soutěž Hledáme písničku pro všední den. Pozval jsem tam krasobruslařskou reprezentantku Jitku Hlaváčkovou a strašně rád bych býval na ni udělal dojem. Ta příležitost nastala, když si Dvořák nemohl vzpomenout, jak se německy řekne osamělý. Čirou náhodou jsem pár dní před tím kdesi četl v němčině název Osamělá ulice. A protože Dvořák o pomoc publika přímo žádal, stačilo, abych nahlas řekl: Einsame. Nevypravil jsem to ze sebe. Slavný Dvořák a krásná Hlaváčková, to na mě bylo prostě moc. O pár let později, snad to bylo na nějaké schůzi Pragokoncertu, už jsem promluvit musel, kdosi se na mě přímo obrátil s nějakým odborným problémem. Vykoktal jsem, že takový odborník zase nejsem. Dodnes slyším, jak mě Vladimír Dvořák rozvážně opravil: prý naopak odborník jsem, o tom není po mé knížce Zpěváci bez konzervatoře sporu. On hezky mluvil o knížce, ve které jsem nepřímo vlastně pochovával jeho generaci. Vím, že například dirigenta Karla Vlacha má knížka, plná obdivu vůči
100 Ukázka elektronické knihy