Každému
bych přál do života aspoň na chvíli tak laskavého exota, jakým býval Jiří Bulis. Slovníky většinou jen uvádějí, že to byl skladatel a pianista. Ale i kdybych k tomu dořekl, že taky psal texty a zpíval, bude to jen stín jedné z nejpozoruhodnějších postav divadelního zákulisí. A to nejen brněnského, kde komponoval pro Divadlo na provázku i pro HaDivadlo. Jirka Bulis se mohl zrovna tak dobře objevit po nějakém představení třeba v pražském Činoherním klubu. Stačilo, aby tam měli klavír a schylovalo se k půlnoci. Nikdo ho nemusel přemlouvat, aby zahrál a zazpíval. Když o něm občas píšu, moc těžko nacházím příměr k jeho vyprahlému hlasu. Ve výškách byl překřiknutý, pro někoho možná nepatřičně sebevědomý a starobyle patetický. Nejradši ho poslouchaly herečky a vůbec ženy od divadla. Ale já taky. I s tím ráčkováním a jinými vadami řeči. Když si chtěl v roce 1980 své písničky v televizním Studiu M zazpívat, režisér mu to vymluvil, prý by si tím uškodil. Přede mnou ale kdyby se zjevili don Quijote, kníže Myškin, pianisté Jiří Eliáš, Míša Polák, Jirka Verberger a šansoniéři Jaroslav Jakoubek a Přemysl Rut dohromady, do celého Bulise by mi pořád ještě hodně chybělo. To už nespraví ani žádné video. A co jsem se jich na internetu nahledal! Ještě že aspoň po Jirkově smrti vyšly různé domácké záznamy jeho zpěvu. Často z nich hraju lidem a nejčastěji sám sobě. Jenom ne, když jedu z Olomouce kolem Přáslavic tím místem, kde před dvaadvaceti lety Jirka Bulis nezvládnul svoje auto. To bych se trápil moc. Nejen kvůli tomu, kolik muziky mohl po své šestačtyřicítce
98