vyklidil pole a nechal pokoj k volné dispozici umělci a jeho halasícím, rozveseleným návštěvnicím. Když výtvarník odcházel, stisknul mi silně ruku a dodal: „Tak už vás nebudu trápit, ale něco vám pošlu.“ Oddělení na prvním poschodí ztichlo a postupně se začalo zapomínat na různá extempore nezkrotného pacienta. Za několik měsíců mě ale dopoledne z vizity volá sestra a že prý se mnou chce mluvit taková nějaká divná slečna. Dost poťouchle se při tom culila. Vyšel jsem na chodbu a tam stála skutečně dívka, oblečená s velice nedbalou elegancí, která na mne vybafla: „Vy jste nějakej Zimmerman?“ Doznal jsem, že to jsem opravdu já, ale než jsem se stačil optat oč se jedná, prohlásila: „Tak tady máte balíček od Kuby, co u vás ležel.“ „Od Kuby?“ opakoval jsem po ní zmateně. „No přece Obrovskýho, vy se nepamatujete?“ Konečně mi to došlo, převzal jsem balíček, poděkoval a pozdravoval odesilatele. Uvnitř byla malá skica koupající se ženy, provedená jen v tužce a na její druhé straně bylo pěkné věnování od Jakuba Obrovského. Dalším nezapomenutelným návštěvníkem kliniky byl Václav Voska. Jeho bratr u mě dlouho ležel a on za ním často přicházel. Znali jsme se už z dřívějška, Voska chodil do stejného gymnázia ve Slovenské ulici jako já. Byl o něco mladší než já a jeho otec, profesor matematiky a přírodních věd, mě na gymnáziu několik let učil. Starého pana Vosky jsme se pro jeho přísnost my, studenti, dost obávali. Václav ale nebyl otci podoben ani tváří ani svým projevem, byl spíše po své matce. Když jsem odmaturoval, byl Voska někde v půli studia. V tom roce odcházel do penze ředitel gymnázia Šťastný a nový ředitel, kterého jsem už nepoznal, byl velký divadelník a získal 98
pro ochotnické divadlo řadu studentů. S těmi nejlepšími po nějaké době nastudoval nějakou činohru a závěrečné představení se pořádalo pro rodiče a příbuzné v sobotu odpoledne ve Vinohradském divadle. Hra měla úspěch a byl jí přítomen někdo z divadla, koho nadchl Voskův mimořádný talent a to, jak brilantně zahrál svou roli. Mladý Voska měl být, myslím, právníkem, ale po úspěchu na vinohradské scéně se dala rodina přemluvit a Václav po maturitě nastoupil hereckou dráhu. A že to byl šťastný objev ví každý, kdo později vídal velkého herce hrát dlouhou řadu nejrůznějších rolí na jevišti, ve filmu i v televizi. V době, kdy jsme se setkávali na klinice, byl Voska ještě mladý a jeho herecká dráha teprve začínala. Měl svého těžce nemocného staršího bratra velmi rád a jakmile měl volno tak za ním přišel. Jeho bratr měl podivnou nemoc, zvanou Bantyho syndrom, dlouho si poležel a v rámci léčby mu byla vyoperována i slezina. Nic to nakonec nebylo platné a mladý muž zemřel. Několikrát jsem tehdy mluvil i s jeho otcem, svým bývalým profesorem, kterému byl zase podobný tento starší syn. Potom už Václav na kliniku nepřišel a na léta mi zmizel. Já odešel z Prahy, pražské divadlo bylo pro mě poněkud z ruky a vídal jsem toho velkého herce jen ve filmu nebo na obrazovce. Když jsme se konečně znovu setkali osobně, hodně jsme zestárli, ale Voska byl stále týž milý a usměvavý člověk jako zamlada. Vraťme se ale zpátky na kliniku. Ke škole prof. Thomayera patřili vedle Pelnáře ještě prof. Prusík a prof. Charvát. Oba byli o dost mladší než Pelnář, ale vraceli se i za něj na svoji kliniku. Byli pravidelnými hosty předpoledních párkových posezení. Po nástupu prof. Vančury 99
ale tyto sedánky s párky a kávou ustávaly až přestaly docela. Ono také sehnat tyto dvě pochutiny bylo za války téměř nemožné. Opuštěná džezva už u mě zůstala – po mně už nikdo další na kliniku nepřišel a já ji tedy dalšímu benjamínkovi předat nemohl. Tím také přestaly i návštěvy obou profesorů. Ale už i jinak to bylo těžko uskutečnitelné – práce narůstala, lékaři ubývali, prof. Prusík odešel do Vinohradské nemocnice a prof. Charvát působil na poliklinice a naplno ho zaujala endokrinologie. Charváta navíc měli Němci obzvlášť neradi, byl několikrát zatčen, a dokonce dán do koncentračního tábora. Hodně se o tom na klinice mluvilo a když se poprvé vrátil, byl sice ještě dohola ostříhaný, ale naprosto nezlomen, stejně bystrý, neúnavný a usměvavý. U Vančurů se objevoval jen občas a mnoho jsme s ním už nepřišli do styku. Jeho druhá internace v Terezíně byla delší a prof. Charvát se z ní vrátil až na konci války. Terezín byl tehdy zamořen cholerou a úplavicí a právě Charvát tam tenkrát pro vězně mnoho udělal. I když byl u nás už vzácnějším hostem, byl mi mimořádně sympatický a vždycky jsem měl pocit, že je víc „pelnářovský“ než náš vlastní šéf. Budoucnost ukázala, že jsem se v tom nemýlil a měl jsem pravdu. Zdaleka jsem ale netušil, že po válce budu pracovat na Charvátově klinice. Charvát byl mimořádným profesorem a tím zůstal až do konce války. Přirozeně – bylo zde zrušení českých vysokých škol, ale i tak zřejmě právě on Němcům vadil víc než kdo jiný. Proč tomu tak bylo nevím. Na okleštěné klinice bylo práce nad hlavu a při stálých obavách, co nám ti naši protektoři ještě provedou, jsme neměli málem ani čas 100 Ukázka elektronické knihy