legračních promluv. Během několika sezon se začal rapidně zvyšovat počet mých kroužkových bloků s texty. Jiří škodolibě dodával, že brzy budu potřebovat i jeden kroužkový blok na to, abych věděl, co mám v těch ostatních. JB (hraje melodii oblíbené písně Sbohem, lásko, kterou zpíval Waldemar Matuška, a paroduje jeho recitativ): Já nevím, kde se to v člověku bere… JD: Ten neklid, co ho tahá z místa na místo… JB: Co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojenej, aby se usa dil… JD: Aby říkal, co se má, a dělal, co se od něj čeká… (vypadává z role)… Nebo dělal, co se má a říkal, co se od něj čeká? Teď jsem zapomněl text. JB: To je přece jedno. Zkazil jsi mi číslo! JD: Mě nezajímá tvoje číslo, když mám problémy, když váhám, jestli dělat, co se má, a říkat, co se ode mě čeká. Nebo říkat, co se má, a dělat, co se ode mě čeká. JB: Tak dělej, že říkáš, co se má, a říkej, že děláš, co se od tebe čeká! JD: Jenže mrzutý je, že dneska se od člověka čeká většinou něco jinýho, než co se má. JB: To je tím, že jsou totiž dvoje lidi: jedni dělají, co se od nich čeká, a druhý to, co se má. JD: To já znám ještě třetí, a ty nedělají nic. A od těch se toho čeká nejvíc. JB: To je jasný, protože oni nedělají ani to, co se od nich čeká, ani co se má, ale jen to, co se jim řekne. JD: A co kdyby se jim řeklo, aby dělali, co se má? Ovšem, kdo jim to řekne? Já ne! JB: Jistě, od tebe to přece nikdo nečeká. JD: A to je všechno tím, že se od člověka čeká úplně něco jinýho, než co se má. (úryvek z Show na heslo III – Láska jako specificky lidská aktivita)
96 – 97