legračních promluv. Během několika sezon se začal rapidně zvyšovat počet mých kroužkových bloků s texty. Jiří škodolibě dodával, že brzy budu potřebovat i jeden kroužkový blok na to, abych věděl, co mám v těch ostatních. JB (hraje melodii oblíbené písně Sbohem, lásko, kterou zpíval Waldemar Matuška, a paroduje jeho recitativ): Já nevím, kde se to v člověku bere… JD: Ten neklid, co ho tahá z místa na místo… JB: Co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojenej, aby se usa dil… JD: Aby říkal, co se má, a dělal, co se od něj čeká… (vypadává z role)… Nebo dělal, co se má a říkal, co se od něj čeká? Teď jsem zapomněl text. JB: To je přece jedno. Zkazil jsi mi číslo! JD: Mě nezajímá tvoje číslo, když mám problémy, když váhám, jestli dělat, co se má, a říkat, co se ode mě čeká. Nebo říkat, co se má, a dělat, co se ode mě čeká. JB: Tak dělej, že říkáš, co se má, a říkej, že děláš, co se od tebe čeká! JD: Jenže mrzutý je, že dneska se od člověka čeká většinou něco jinýho, než co se má. JB: To je tím, že jsou totiž dvoje lidi: jedni dělají, co se od nich čeká, a druhý to, co se má. JD: To já znám ještě třetí, a ty nedělají nic. A od těch se toho čeká nejvíc. JB: To je jasný, protože oni nedělají ani to, co se od nich čeká, ani co se má, ale jen to, co se jim řekne. JD: A co kdyby se jim řeklo, aby dělali, co se má? Ovšem, kdo jim to řekne? Já ne! JB: Jistě, od tebe to přece nikdo nečeká. JD: A to je všechno tím, že se od člověka čeká úplně něco jinýho, než co se má. (úryvek z Show na heslo III – Láska jako specificky lidská aktivita)
96 – 97
A tak jsme začali pravidelně cestovat od města k městu a zjiš ťovat, kde to vlastně žijeme. Ovšem v některých městech ne vládla dobrá atmosféra. V některých městech vládla dokonce velmi mizerná atmosféra, a to naneštěstí i mezi lidmi, kteří by rádi něco dělali, aby se nezbláznili v normalizační prázdnotě. Převládal tam názor, že nic nejde. V Karlových Varech byla ve doucí klubu s několika svými přítelkyněmi v očích místních mladých lidí hrdinkou, protože narážela na nelibost tamních úřadů. Za čas však propadla pocitu, že vlastně nic dělat nejde, což se pak projevovalo tím, že místo aby dohlížela na pořady, které si objednala, vysedávala s těmi přítelkyněmi v kanceláři a popíjela vínko. I my jsme pak museli uznat, že nic nejde, pro tože nešla aparatura, kterou měla obstarat, a nefungovali ani pořadatelé, takže náhodní opilci se mohli znenadání stávat spolutvůrci programu. Nic nešlo – ani nechat naladit klavír. Brzy jsme tam přestali jezdit, klub totiž vyhořel. Vyhořet, to bylo to jediné, co šlo, když nic nešlo. Ladislav Zajíček našel skulinu v zákonech a vyhláškách a za ložil Sekci mladé hudby pražské odbočky Svazu hudebníků. V průběhu let, kdy nic nešlo, dokázal organizovat desítky před stavení a vydávat legální, i když mírně obskurní časopis Kruh, který se stal jedním z mála zdrojů informací pro stovky, možná tisíce mladých lidí. Podařilo se mu dokonce vydávat knihy na vysoké obsahové i grafické úrovni (například Šuplík plný Zappy od Petra Dorůžky), nechat tisknout plakáty s Vladimírem Mer tou, Johnem Lennonem, Suchým a Werichem, Zappou či Miší kem, které jsme si vyvěšovali doma na stěnách. Pořádal také kursy hry na kytaru, které vedl Merta, a hlavně kurs hudební publicistiky, kde přednášel i Jiří Černý a v němž se podařilo vy chovat skvělou generaci hudebních publicistů a kritiků: Vladi mír Vlasák, Vladimír Hanzel, Aleš Opekar, Jaroslav Riedel, Jana Šeblová, Jiří Tlach, Ivan Hartman… Sekce mladé hudby produkovala kazety s radami, jak hrát na kytaru nebo na foukací harmoniku, podnikala zájezdy členů Co vlastně chceš od života? (1969–1985)
na koncerty a festivaly do Polska a nevím kam ještě. Ve sklep ních prostorách ve Všehrdově ulici se promítal film Zeď se skupi nou Pink Floyd, který by se do kin nikdy nedostal, a půjčovaly se tam kazety s nahrávkami oficiálně nevydávaných hudební ků. Ladislav Zajíček kromě toho dokázal udržet na jevištích při životě po dlouhé měsíce Vodňanského a Skoumala, Jiřího Čer ného a jeho Antidiskotéky nebo osvětové pořady Jana Rejžka a Petra Dorůžky. Sice tehdy nic nešlo, ale nějak to jít muselo. Na oficiální půdě byla situace ještě komplikovanější. Vždyc ky mě rozesmávali někteří redaktoři, kteří jako by odmítali brát na vědomí, že žijeme v totalitě, a tvářili se, jako kdyby byla svoboda a nic nebyl problém. Když nás Ivan Rössler zval kon cem naší poklidné sezony k účinkování do rozhlasového pořa du Studio mladých, který se nahrával v Poděbradech, odevzdali jsme mu před natáčením texty a monology, jež jsme chtěli na hrát, aby si je přečetl a radši je zcenzuroval. První den mělo proběhnout přímé vysílání a druhý den jsme měli natočit roz hlasový recitál. Ivan pravil: Ale kluci, všechno půjde! Dejte tam, co chcete, to není žádnej problém! Tak nás svým optimismem navnadil, že jsme to skutečně udělali, i když přece jen mírně opatrně. Nato čili pak s námi recitál, z něhož se nikdy nic neodvysílalo, a z ži vého vstupu zbyly dvě písničky, které byly onoho letního odpo ledne opatrně vypuštěny do éteru. Musím však říct, že při naší další spolupráci se Ivanův pří stup nakonec osvědčil. Když jsem po rozchodu s Jiřím Dědeč kem nazpíval v domácím studiu Petra Skoumala čtyři písničky v aranžmá Lubora Šonky, rozhodl jsem se zajít s nimi „jen tak“ do Pantonu, kde Ivan Rössler krátce dělal dramaturga. Nesl jsem tam, jak jsem pak na koncertech říkal, dvě písničky o smr ti, jednu o zkaženém dětství a tu čtvrtou o nadměrné pracovní činnosti, takže jsem si moc nadějí na jejich vydání nedělal. Pra vil jsem Ivanovi, že mu jen nesu, co jsme nahráli, aby věděl, co je nového ve světě. Poslechl si to a povídá: „To vydám!“
98 – 99
Ukázka elektronické knihy