JA M E S
PAT T E R S O N
•
J S I
N A
Ř A D Ě
Kapitola 36 Mahoney moje přání smetl ze stolu, jakmile jsem ho vyslovil. „Dneska dopoledne jsem se pokusil přesvědčit dva federální soudce, aby vydali povolení k prohlídce a odposlechům,“ řekl Mahoney, zatímco dával dron do kufru auta. „Oba mě odmítli. Fakt, že je ten kopec plný legálně koupených zbraní, zřejmě na povolení k prohlídce nestačí.“ „Někdo se tam musí podívat,“ trval jsem na svém. „Ne bez přesvědčivého důvodu,“ odsekl. „Jestli je Rivers tvůj G., musíme ho dostat čistě a podle práva, ne nějakým švindlem, který by mu pak pomohl dostat se z vězení nebo cely smrti.“ Snažil jsem se to strávit ještě chvíli poté, co Mahoney nasedl do svého auta a ve slábnoucím denním světle zamířil zpátky do Quantica. „Skončili jsme?“ zeptal se Sampson, když se posadil za volant. „Brzo bude tma a jsme daleko od domova.“ „Ještě ne,“ odpověděl jsem, zatímco jsem se díval dalekohledem přes louku ke štěrkové silnici, z níž odbočovala příjezdová cesta k Riversově domu. „No tak, Alexi,“ řekl Sampson. „Bez dronu, který by byl nepřetržitě na obloze, toho chlapa sledovat nemůžeme. Jenom se díváme na stromy.“ „Pokud se mezi ty stromy nevydáme.“ „Proboha, slyšel jsi Neda.“ „Co když tam Rivers drží nějakou ženu, Johne? Co když je G. a má tam Diane Jenkinsovou?“ „A co když ne?“ Chvíli jsem zvažoval pro a proti, ale pak jsem se rozhodl. 98
JA M E S
PAT T E R S O N
•
J S I
N A
Ř A D Ě
„Jdu tam,“ oznámil jsem a trhl kličkou dveří. „Jestli jdeš ty, tak já taky.“ „Ne, ty zůstaň tady. Jsi pořád ve služebním poměru. Já jsem externista, který momentálně nemá podepsanou smlouvu.“ „A co z toho vyplývá?“ „Jsem civilista. Platí pro mě jiná pravidla než pro někoho, kdo je zaměstnaný u policie.“ „Jo, tímhle se zkus vytasit u soudu. Budeš jenom další lupič s vyhlídkou na deset let natvrdo.“ „Při troše štěstí k tomu nedojde. Když se nevrátím do hodiny, použij aplikaci Find My Friends a dojdi pro mě.“ Zabouchl jsem dveře, než se zmohl na protest, a v posledním denním světle jsem zamířil přes cestu na Riversův pozemek. Mahoneyho dron ten les přeletěl za pár vteřin, ale mně cesta na severní okraj louky trvala deset minut. Rozeznal jsem solární panely, mraveniště a za ním Riversův dům. Uvnitř se svítilo. Namířil jsem dalekohled na okna s výhledem na rybník a louku, ale nepostřehl jsem žádný pohyb. Byl tam vůbec? Nebyl spíš v bunkru? Neztrácel jsem čas vymýšlením odpovědí na ty otázky; místo toho jsem vyběhl z lesa a utíkal k mraveništi tak rychle, jak jsem jen dokázal. Když jsem byl padesát metrů od něj, lehl jsem si na břicho a použil dalekohled, abych si kopec prohlédl zvenčí. Přestože nebyly vnější stěny úplně kolmé, nedalo se po nich vylézt bez vybavení. Vzpomněl jsem si na několik dělníků citovaných v té složce, kteří řekli, že vchod do Riversova bunkru je na jeho jihozápadní straně. Přikrčený jsem postupoval kolem mraveniště, dokud jsem v jeho boku neuviděl výklenek s ocelovými dveřmi podobnými těm z vojenské lodi, opatřenými visacím zámkem. 99
JA M E S
PAT T E R S O N
•
J S I
N A
Ř A D Ě
Nade dveřmi jsem uviděl kameru. To nebylo dobré. Prohlédl jsem si kameru a úhel, pod nímž byla namířená, a pak jsem pokračoval na západ. Jakmile jsem byl mimo její záběr, došel jsem ke stěně bunkru a plížil se zpátky ke vchodu. Když jsem se dostal blíž, dřepl jsem si, nabral hrst vlhké hlíny a plivl do ní, aby byla ještě blátivější. Zády přitisknutý ke stěně jsem postupoval podél mraveniště, dokud jsem nebyl pod kamerou. Pak jsem zvedl ruku a pomazal objektiv hlínou. Postřehl jsem hučení vycházející z místa na druhé straně dveří. Generátor? Pak jsem uslyšel tlumené zaskřípání. Nebo to byl pláč? Přetáhl jsem si rukáv košile přes ruku, abych nezanechal otisky, a zatahal jsem za visací zámek. K mému překvapení nebylo jeho oko úplně zacvaknuté a zámek se otevřel. Buďto udělal Rivers chybu, nebo měl v plánu se brzy vrátit. Pomodlil jsem se za první možnost, sundal jsem zámek a otočil kolem na dveřích. Pohybovalo se zlehka, jako by bylo nedávno promazané. Dveře se tiše otevřely směrem ke mně. Vstoupil jsem dovnitř a uviděl krátkou chodbu osvětlenou slabými červenými světly, vedoucí ke kovovému schodišti. Hučení bylo teď hlasitější; rozhodně ho vydával nějaký stroj. Zaváhal jsem a pak jsem popošel dost daleko vpravo, abych se mohl podívat dalekohledem k domu. Na opačné stěně těch oken jsem nikoho nezahlédl. Vrátil jsem se, pověsil zámek do petlice, vešel dovnitř a přivřel za sebou dveře.
100
Ukázka elektronické knihy