může mít řadu podob, ale v literatuře dominují dva hlavní zdroje této nespokojenosti: hospodářská situace a rozšíření korupce. V tomto kontextu je proto vhodné využít literaturu o ekonomickém hlasování, která vysvětluje podporu vládních stran na základě vývoje hospodářství (podrobněji viz Kapitola 7). Jestliže se hospodářství daří špatně, voliči jsou v rostoucí míře nespokojeni s vládními stranami. Tato nespokojenost pak může být vyjádřena hlasováním pro etablované opoziční strany, hlasováním pro nové strany anebo neúčastí ve volbách. Obdobným způsobem se projevuje i rozšíření korupce v zemi: nespokojenost s rozsahem korupce vede voliče k odklonu od vládních stran a hledání alternativ. Oba zdroje voličské nespokojenosti představují kontexty, v nichž se odehrává volební soutěž a které musí být využity politickými elitami k vytvoření zdání potřeby „potrestat“ vládní strany a politiky. Nejedná se proto nutně o vysvětlení, která vycházejí od voličů. Vývoj hospodářství a korupce představují spíše kontexty, v nichž se voličské perspektivy mohou náležitě projevit. Obdobně lze uvažovat o jiném kontextu, který literatura o nových stranách často uvádí jako předpoklad jejich úspěchu: důležité téma, které etablované strany neřeší. Skutečnost, že se nové téma stane důležitým, není pouze důsledkem strukturálních změn ve společnosti, které vedou k hodnotové změně. Typickým příkladem je rozšíření postmateriálních hodnot, v jejichž důsledku se volebně prosazují ekologické strany. Nebo globalizace, která má být v pozadí úspěchu krajně pravicových a populistických stran. K politizaci nového tématu je neméně nutná i aktivní role politických stran a hnutí, které toto téma politicky artikulují. Stejně jako v předchozí podkapitole uváděné institucionální charakteristiky, které ke svému působení vyžadují strategicky kalkulující politické elity a elektorát, jenž se alespoň zčásti učí, jak fungují dané instituce, tak v této podkapitole představovaná vysvětlení, která vycházejí z voličské optiky, vyžadují podobně strategicky kalkulující elity, které krizové kontexty dokáží artikulovat jako politický problém, a voliče, kteří na danou artikulaci zareagují. Literatura o volebním úspěchu nových stran, která využívá pouze agregované údaje o jejich podpoře ve volbách, má velmi omezený prostor pro poskytnutí voličských vysvětlení. Zaměřuje se tak většinou na mezinárodně srovnatelné indikátory, které by měly postihnout voličskou nespokojenost. Někteří autoři tak upozorňují na hospodářské podmínky: jestliže jsou hospodářské podmínky špatné (např. se zvyšuje úroveň nezaměstnanosti, roste inflace, klesá HDP), voliči jsou nespokojení s tím, jak vláda řídí hospodářství, a tuto nespokojenost dají najevo hlasováním pro opoziční strany (klasická teorie ekonomického hlasování) anebo hlasováním pro nové strany (Tavits 2008a). Podobným způsobem přistupuje odborná literatura i ke zkoumání
98