může mít řadu podob, ale v literatuře dominují dva hlavní zdroje této nespokojenosti: hospodářská situace a rozšíření korupce. V tomto kontextu je proto vhodné využít literaturu o ekonomickém hlasování, která vysvětluje podporu vládních stran na základě vývoje hospodářství (podrobněji viz Kapitola 7). Jestliže se hospodářství daří špatně, voliči jsou v rostoucí míře nespokojeni s vládními stranami. Tato nespokojenost pak může být vyjádřena hlasováním pro etablované opoziční strany, hlasováním pro nové strany anebo neúčastí ve volbách. Obdobným způsobem se projevuje i rozšíření korupce v zemi: nespokojenost s rozsahem korupce vede voliče k odklonu od vládních stran a hledání alternativ. Oba zdroje voličské nespokojenosti představují kontexty, v nichž se odehrává volební soutěž a které musí být využity politickými elitami k vytvoření zdání potřeby „potrestat“ vládní strany a politiky. Nejedná se proto nutně o vysvětlení, která vycházejí od voličů. Vývoj hospodářství a korupce představují spíše kontexty, v nichž se voličské perspektivy mohou náležitě projevit. Obdobně lze uvažovat o jiném kontextu, který literatura o nových stranách často uvádí jako předpoklad jejich úspěchu: důležité téma, které etablované strany neřeší. Skutečnost, že se nové téma stane důležitým, není pouze důsledkem strukturálních změn ve společnosti, které vedou k hodnotové změně. Typickým příkladem je rozšíření postmateriálních hodnot, v jejichž důsledku se volebně prosazují ekologické strany. Nebo globalizace, která má být v pozadí úspěchu krajně pravicových a populistických stran. K politizaci nového tématu je neméně nutná i aktivní role politických stran a hnutí, které toto téma politicky artikulují. Stejně jako v předchozí podkapitole uváděné institucionální charakteristiky, které ke svému působení vyžadují strategicky kalkulující politické elity a elektorát, jenž se alespoň zčásti učí, jak fungují dané instituce, tak v této podkapitole představovaná vysvětlení, která vycházejí z voličské optiky, vyžadují podobně strategicky kalkulující elity, které krizové kontexty dokáží artikulovat jako politický problém, a voliče, kteří na danou artikulaci zareagují. Literatura o volebním úspěchu nových stran, která využívá pouze agregované údaje o jejich podpoře ve volbách, má velmi omezený prostor pro poskytnutí voličských vysvětlení. Zaměřuje se tak většinou na mezinárodně srovnatelné indikátory, které by měly postihnout voličskou nespokojenost. Někteří autoři tak upozorňují na hospodářské podmínky: jestliže jsou hospodářské podmínky špatné (např. se zvyšuje úroveň nezaměstnanosti, roste inflace, klesá HDP), voliči jsou nespokojení s tím, jak vláda řídí hospodářství, a tuto nespokojenost dají najevo hlasováním pro opoziční strany (klasická teorie ekonomického hlasování) anebo hlasováním pro nové strany (Tavits 2008a). Podobným způsobem přistupuje odborná literatura i ke zkoumání
98
vlivu korupce. Při zkoumání vztahu korupce a podpory nových stran na agregované úrovni se nejčastěji používá porovnání volebních zisků nových stran s různými indexy, které měří rozšíření korupce v zemi (World Bank, Transparency International atd.). Typickou představitelkou tohoto přístupu je Engler (2016), podle níž vliv korupce na zisky nových stan ovlivňují dva procesy: historicky odvozená úroveň korupce v zemi, která se jen pomalu mění, a každoroční změny v úrovni korupce v zemi. V zemích s vysokou mírou korupce je podpora nových stran nižší, neboť klientelistické vztahy stabilizují podporu stran, zatímco v zemích s nižší mírou korupce vzniká více nových stran. Neméně důležitá je i skutečnost, že zvýšení úrovně korupce v zemi vede k podpoře nových stran. Podstatnou inovaci do výzkumu vlivu korupce na nové strany přinesl Bågenholm (2013a; 2013b; Bågenholm a Charron 2014). Jeho výzkumy jsou založeny na datovém souboru pro 32 zemí a období 1981 až 2011, v němž pro každou stranu zjistil, zda použila antikorupční rétoriku ve volební kampani, zda nařkla své volební soupeře z korupce a zda se jí týkal nějaký korupční skandál v době volební kampaně.24 Nejenže ukázal, že antikorupční program používají nové a hlavní opoziční strany, ale ukázal, že jeho využití vede k podstatným volebním ziskům (Bågenholm 2013a). Politizace korupce ve volební kampani je pro nové a opoziční strany navíc výhodnější v zemích, kde je rozšířená korupce (Bågenholm a Charron 2014). Zároveň se mu podařilo ukázat, že nařčení z korupce a zapojení do korupčního skandálu snižuje podporu straně o přibližně 3 procentní body. Silou efektu se zapojení do korupce vyrovná šestiprocentnímu nárůstu nezaměstnanosti (Bågenholm 2013b, 604). Bågenholmovy výzkumy tak potvrdily význam politizace korupce ve volební soutěži. Charron a Bågenholm (2016) ukázali, že ochota stoupenců stran, které jsou nařčené z korupce, opustit stranu a hlasovat pro jinou či se neúčastnit voleb, je podmíněna volební nabídkou. V zemích s větším počtem stran mají voliči možnost vybrat si ideologicky blízkou alternativu, zatímco v zemích s malým počtem stran nemají voliči jinou možnost než hlasovat pro hlavní opoziční stranu. Proto můžeme častěji vidět, že od korupčních stran odcházejí především voliči, kteří se zařazují na střed a kteří mají v okolí alespoň jednu blízkou alternativu.
24 Bågenholm k identifikaci antikorupčního programového zaměření stran využívá volební reporty, které byly publikované v odborných časopisech typu West European Politics, Electoral Studies, European Journal of Political Research. Nevýhodou spoléhání na tyto reporty je, že jako protikorupční strany např. označuje ODS a ČSSD v kampani v roce 2006 či nově založenou TOP 09 v roce 2010. I přes dílčí nepřesnosti jsou jeho závěry robustní a dávají smysl.
99
Na Bågenholmovy výzkumy navázal Klašnja, Tucker a Deegan-Krause (2016), kteří po vzoru teorie ekonomického hlasování rozlišili dva druhy hlasování ve volbách na základě korupce: hlasování na základě osobní zkušenosti s korupcí (pocketbook corruption voting) a hlasování na základě rozšíření korupce mezi politiky (sociotropic corruption voting). Hlasování na základě osobní zkušenosti s korupcí je dlouhodobý fenomén, který se jen pomalu mění. Naopak hlasování na základě rozšíření korupce mezi politiky se podle nich objevuje pouze tehdy, když některá z nově vzniklých antikorupčních stran téma prosazuje a podaří se jí dostat téma korupce do agendy médií. Díky tomu se aktivuje hlasování na základě rozšíření korupce v zemi. Hlasování na základě korupce tak vyžaduje politizaci strany politických elit. Situace, kdy hospodářská situace či rozšíření korupce mají vést k podpoře nových stran, by měly sdílet jednu společnou charakteristiku. Voliči by neměli mezi současnými politickými stranami vidět důvěryhodnou alternativu k vládním stranám. Tavits (2008a, 121) tuto situaci konkrétně specifikuje: voliči podporují nové strany, jestliže mezi parlamentními stranami není žádná, která by v minulosti nebyla ve vládě, a jestliže voliči měli negativní zkušenosti s jejich vládnutím. Naopak jestliže mezi opozičními stranami existuje některá, která v minulosti vládla a s níž byli voliči relativně spokojeni, neexistuje moc velký prostor pro vznik nových stran.25 Nové strany jsou tak úspěšné v zemích, kde již všechny etablované strany minimálně jednou (a ne moc úspěšně) participovaly ve vládě. Podobným směrem jde i studie Chiru, Popescu a Székely (2021), kteří v rámci svého obecnějšího modelu poukázali na fakt, že nové strany vznikají častěji v zemích s vládní nestabilitou. Vládní nestabilita podle jejich zjištění zvyšuje pravděpodobnost volebního úspěchu jak úplně nových, tak částečně nových stran (vzniklých odštěpením). Naopak vůbec nesouvisí s úspěchem stran, které vznikly sloučením. Podle těchto autorů řada nových odštěpených stran vznikala v období vládních krizí, přímo odštěpením od některé z vládních stran. Úplně nové strany vznikají tehdy, když voliči nevidí v existujících stranách žádnou alternativu k současným vládním stranám. V těchto situacích se objevují apely na očištění politické třídy a nástup nových politiků. Tímto argumentem navazují na předchozí výzkum Pop-Elechese (2010), 25 Literatura o zformování a volební úspěšnosti nových stran, kterou jsme v této kapitole diskutovali, se zaměřuje na prvotní fázi vývoje politické strany, která končí účastí v prvních volbách. Opakovaná volební úspěšnost a trvalost stranické organizace patří mezi další z kritérií, u nichž lze zkoumat, jak si nové strany vedou. Většina studií upozorňuje na význam stranické organizace a její ukotvení ve společnosti. Bolleyer a Bytzek (2017) upozorňují na to, jak dlouhodobou úspěšnost ovlivňují organizační charakteristiky jako způsob vzniku strany či zda došlo ke změně vedení strany. My se zaměřujeme pouze na podporu nových stran v jejich prvních volbách a nezkoumáme tak, nakolik se novým stranám podařilo ve volbách uspět opakovaně (viz např. Emanuele a Sikk 2021).
100 Ukázka elektronické knihy