body mého programu. Holky tu zimu přečkaly u jedněch kamínek v kuchyni, ve kterých topily briketami, které jsem před odjezdem nanosil na hromadu v předsíni, a zatápěly klacíky posbíranými ve Stromovce. Podlahy tím nijak neutrpěly, protože tam žádné nebyly. Zatímco jsem se probíjel pouští, bavila se Helena za dlouhých zimních večerů natíráním radiátorů složených v budoucím obýváku, případně spíláním našim dvěma pubertálním dcerám. Ráno se oblékla do kostýmku, překročila hromadu uhlí a šla dělat psycholožku do speciální školy v Kobylisích a pak do front v obchodech a úřadech. Jiné starosti měli asi i moji bdělí strážci od kontrášů, protože mě přestali otravovat. Tím se taky uzavřela moje prapodivná virtuální špionážní kariéra. Jak už jsem pravil, zůstal jen ten podpis. Občas s tím někdo trochu hauzíruje, ale to je mi celkem jedno. Svědomí mám čisté. Uprostřed léta mi umřel táta a to byla moc zlá věc. Bylo mu jenom čtyřiašedesát a začalo se mu konečně trochu klidně žít. Jeho náhlá smrt, i přesto, že jsme věděli o jeho dlouhodobém onemocnění srdce, v nás nechala takový lehký stín podezření. V jeho životě bylo vždycky všechno trochu jinak, takže jsme z toho byli tak trochu paranoidní. Mámě zůstal na krku napůl ochrnutý děda a mně přibyly další úkoly. To už jsem, jak se říká, potkával sám sebe a začalo být jasné, že někde musím ubrat. V mém rodném Motokovu řešili úpadek československého průmyslu a obchodu neustálými reorganizacemi a mimo jiné rozmetali slavnou obchodní skupinu 77, neboli export nákladních automobilů. Rozdělili to na skupiny Tatra, Avia a pomalu bankrotující Liaz. Já se ocitl ve skupině Avia, vzhledem k vazbám téhle značky na frankofonní trhy. Tím jsem vlastně přestal přímo spolupracovat s Tatrou a moje dakarské aktivity začaly mým novým šéfům vadit a bylo jen otázkou času, kdy mezi námi dojde k nějakému střetu. Můj referát v exportu Tater zdědil kamarád, Mirek Kryštof, který mi předtím dělal zástupce a docela zíral, když jsem mu navrhl, že se vrátím a budu dělat zástupce jemu. Platově i prestižně to bylo o třídu níž, ale jako podmínku jsem si kladl volno v záležitostech, mými kolegy souhrnně a trochu pejorativně nazývaných „dakarování“. Krásné nové české slovo, že jo? Ředitelem vývozu Tater byl pořád starý Joza, který stál u zrodu našeho závodění, držel tomu palce a jako prdůch (pracující důchodce) mu dělal poradce můj náhradní otec, Karel „Ťutínek“ Pátek. Tak jsem sestoupil o dvě patra v baráku a o jedno patro kariérně a bylo to, jako bych zapadl do vlastní, dlouho postrádané rodiny. Naši obří osmikolku už jsme do Kopřivnice neodvezli, aby se zase náhodou neztratil nějaký regál a připravovala se ve Stragerových dílnách. Současně se repasovaly pořadatelské vozy a v Tatře se, tak trochu jako ve zpomaleném filmu, chystal znovu nastoupit po roční přestávce závodní tým. Kardinální otázka zněla s čím. Karlova vítězná čtyřkolka už stála v muzeu a nově postavené auto, pro které se, nevím proč, vžilo označení „Speciál“, neodpovídalo sériové homologaci. Byl to takový hybrid šestikolové sklápěčky a vojenského čtyřkolového valníku s naladěným dvanáctiválcovým motorem a vedení továrny opět propadlo obavě, že je s tím komisaři FIA vyhodí. Zůstala tedy jenom Kahánkova šestikolka Babča, a aby měl s čím jet Karel Loprais, sesmolilo se narychlo cosi, co mělo vzdáleně připomínat závodní náklaďák. Do něho to mělo opravdu daleko. Závodní byl v podstatě jenom ten motor. Auto netlumilo, moc nebrzdilo a docela špatně se řídilo. Navíc na oba
98