body mého programu. Holky tu zimu přečkaly u jedněch kamínek v kuchyni, ve kterých topily briketami, které jsem před odjezdem nanosil na hromadu v předsíni, a zatápěly klacíky posbíranými ve Stromovce. Podlahy tím nijak neutrpěly, protože tam žádné nebyly. Zatímco jsem se probíjel pouští, bavila se Helena za dlouhých zimních večerů natíráním radiátorů složených v budoucím obýváku, případně spíláním našim dvěma pubertálním dcerám. Ráno se oblékla do kostýmku, překročila hromadu uhlí a šla dělat psycholožku do speciální školy v Kobylisích a pak do front v obchodech a úřadech. Jiné starosti měli asi i moji bdělí strážci od kontrášů, protože mě přestali otravovat. Tím se taky uzavřela moje prapodivná virtuální špionážní kariéra. Jak už jsem pravil, zůstal jen ten podpis. Občas s tím někdo trochu hauzíruje, ale to je mi celkem jedno. Svědomí mám čisté. Uprostřed léta mi umřel táta a to byla moc zlá věc. Bylo mu jenom čtyřiašedesát a začalo se mu konečně trochu klidně žít. Jeho náhlá smrt, i přesto, že jsme věděli o jeho dlouhodobém onemocnění srdce, v nás nechala takový lehký stín podezření. V jeho životě bylo vždycky všechno trochu jinak, takže jsme z toho byli tak trochu paranoidní. Mámě zůstal na krku napůl ochrnutý děda a mně přibyly další úkoly. To už jsem, jak se říká, potkával sám sebe a začalo být jasné, že někde musím ubrat. V mém rodném Motokovu řešili úpadek československého průmyslu a obchodu neustálými reorganizacemi a mimo jiné rozmetali slavnou obchodní skupinu 77, neboli export nákladních automobilů. Rozdělili to na skupiny Tatra, Avia a pomalu bankrotující Liaz. Já se ocitl ve skupině Avia, vzhledem k vazbám téhle značky na frankofonní trhy. Tím jsem vlastně přestal přímo spolupracovat s Tatrou a moje dakarské aktivity začaly mým novým šéfům vadit a bylo jen otázkou času, kdy mezi námi dojde k nějakému střetu. Můj referát v exportu Tater zdědil kamarád, Mirek Kryštof, který mi předtím dělal zástupce a docela zíral, když jsem mu navrhl, že se vrátím a budu dělat zástupce jemu. Platově i prestižně to bylo o třídu níž, ale jako podmínku jsem si kladl volno v záležitostech, mými kolegy souhrnně a trochu pejorativně nazývaných „dakarování“. Krásné nové české slovo, že jo? Ředitelem vývozu Tater byl pořád starý Joza, který stál u zrodu našeho závodění, držel tomu palce a jako prdůch (pracující důchodce) mu dělal poradce můj náhradní otec, Karel „Ťutínek“ Pátek. Tak jsem sestoupil o dvě patra v baráku a o jedno patro kariérně a bylo to, jako bych zapadl do vlastní, dlouho postrádané rodiny. Naši obří osmikolku už jsme do Kopřivnice neodvezli, aby se zase náhodou neztratil nějaký regál a připravovala se ve Stragerových dílnách. Současně se repasovaly pořadatelské vozy a v Tatře se, tak trochu jako ve zpomaleném filmu, chystal znovu nastoupit po roční přestávce závodní tým. Kardinální otázka zněla s čím. Karlova vítězná čtyřkolka už stála v muzeu a nově postavené auto, pro které se, nevím proč, vžilo označení „Speciál“, neodpovídalo sériové homologaci. Byl to takový hybrid šestikolové sklápěčky a vojenského čtyřkolového valníku s naladěným dvanáctiválcovým motorem a vedení továrny opět propadlo obavě, že je s tím komisaři FIA vyhodí. Zůstala tedy jenom Kahánkova šestikolka Babča, a aby měl s čím jet Karel Loprais, sesmolilo se narychlo cosi, co mělo vzdáleně připomínat závodní náklaďák. Do něho to mělo opravdu daleko. Závodní byl v podstatě jenom ten motor. Auto netlumilo, moc nebrzdilo a docela špatně se řídilo. Navíc na oba
98
vozy fabrika použila nějaké hnědé vojenské plachty, takže, když se s nimi hoši vynořili v Trappes na dvoře, vypadal jejich konvoj, jako kdyby Rusové dorazili až do Francie. Tak začal 12. ročník závodu Paříž-Tripolis-Dakar, do kterého se opět vrátily kamiony, aby už tenhle největší světový motoristický podnik nikdy neopustily. Trochu starostí také způsobilo personální obsazení kabin závoďáků, i když období různých externích vlivů víceméně pominulo. Nastala doba, kdy se preferovala odbornost a naše parta po třech Dakarech už byla považována za staré mazáky. Mně v pořadatelské osmikolce ubyl Zdena Kahánek, protože se rozumělo samo sebou, že pojede závod se svojí Babčou a bude krýt záda, teď už slavnému Lopraisovi, řídícímu tu nesmyslnou čtyřkolku. Po loňských zkušenostech jsem potřeboval někoho opravdu šikovného. Nejen řidiče a mechanika, ale také chlapa, kterého můžu poslat něco vyřídit. To Parťák Kahánek, se svojí perfektní valašštinou, rozhodně neplnil a občas to trochu, v tom všeobecném zmatku služby pro pořadatele, chybělo. Potřeboval jsem taky někoho, kdo by pomohl s navigací. Spali jsme na střídačku prakticky jenom za jízdy a na mě ten turnus spánku, při neustálé nejistotě, co do správné trasy, často nevycházel. Vlasta Buchtyár byl v této činnosti celkem schopným učedníkem, ale Parťák se do toho vůbec nepletl a často ani nevěděl, v které zemi se potloukáme. Jeho starost to koneckonců opravdu nebyla, o to byl lepší šofér a mechanik. K jeho navigačním schopnostem se víže roztomilá historka, kdy Zdena převážel Totální Tatru z Kopřivnice do Trappes, a protože „nebyli lidi“, musel to zvládnout sám. Hlavní překážkou na téhle trase je Paříž, která se musí objet po okružní dálnici, zvané Peripherique. Dnes už jsou takové okruhy tři, ale tehdy se muselo projet okolo centrální Paříže se spoustou odboček a nájezdů. Do Trappes dorazil Zdena v doprovodu policajtů na motocyklech se zapnutými blikači, kteří to celé naštěstí brali celkem s humorem. Dakar je ve Francii přece jenom protekční akce. Kterýsi den při našich častých pobytech nedaleko té krásné Paříže jsme měli pár hodin volno a kluci mě požádali o krátký výlet alespoň na ta turisticky nejprofláknutější místa. Při naší horečné činnosti nemohli ani doma vyprávět, že viděli Eifelovku. Když jsme procházeli strmé uzounké uličky kolem Montmartru, široké tak na malý osobáček a plné kiosků a hospůdek s předzahrádkami, zarazil se Zdena najednou před nějaký pomníkem a vykřikl: „Hoši, tu jsem s tů osmikolků též byl!“ Vysvobodila ho až ta policejní eskorta. Když jsem si dal dvě a dvě dohromady, vyšel mi jako ideální člověk, disponující všemi potřebnými vlastnostmi pro nastávající martyrium, Ota Měřínský. Hned začátek akce byl famózní. Při nakládání náhradních dílů do auta, upustil si Ota na nohu rameno torzní tyče. Moc nechybělo, a byli jsme s Vlastíkem zase sami dva. V nemocnici mu to nějak ošetřili a zafixovali a tvrdolín Ota prohlásil, že to nějak zvládne. Hlavní potíž, když pomineme bolest a riziko komplikací někde uprostřed Afriky, spočívala v botách. Ota si prostě jednu botu nemohl obout a naboso by to šlo leda tak na dovolené na pláži v Karibiku. Naštěstí jsem si vzpomněl, že jsme od Tatry, v rámci pracovní výbavy, nafasovali taky takové babské filcáky, známé pod jménem „Meltonky“. Na mě vybyly
99
obludy číslo 12. Stejně jsem je nepotřeboval a tak se válely ve skladu v bedně s označením „Ostatní“. Teď nastal čas pro jednu z nich a Ota absolvoval tuto akci s jednou botou číslo 8 a monstrózní meltonkou č. 12 na druhé noze. Spolu s pajdáním to působilo tak směšně, že se někteří kolegové z T.S.O. domnívali, že to dělá schválně. Získal si tím hned od začátku pověst veselého chlapíka, kterým také doopravdy je. Zatímco my jsme v Marseille řešili obvyklý zmatek v pořádající organizaci, odehrával se doma politický proces, který by se dal souhrnně nazvat „Havel na Hrad“. Taky jsme měli příslušný plakát vylepený na okně auta, abychom mezi závodníky demonstrovali svoje smýšlení. Naším kolegou v technickém zabezpečení závodu byl kamarád Christian Hamadache, který měl na starosti vysílačky, časomíry a elektroniku vůbec. Měl k tomu účelu veliký náklaďák Mercedes s kompletním spojařským vybavením a byl schopen naladit všechny rozhlasové stanice. Toho jsme pověřili sledováním politického dění v naší vlasti. Kde by se tenkrát vzaly
Tři špinavci s Havlem
mobily a internet.
Seděli jsme zrovna v nějaké hospodě na nábřeží, kde jsme s Otou, za velkého Vlastíkova znechucení, konzumovali nádherné krevety, když tu vidíme, jak se po pešunku žene Christian a už z dálky volá: „Malér, malér“, a ukazuje na okénko našeho auta. „Není to on, není to on! Nejmenuje se Havel na Hrad!“ (francouzsky: „Il s´apelle-t´il pas Avel na Rad“). Trochu nám ty krevety zaskočily, ale pak jsem začal tušit, o co jde, a povídám: „A jak se, ksakru jmenuje?“ „Il s´apell Vaklav Avel!“ „Ten je taky dobrej“, povídám: „na toho si připijeme!“ Vlastík, zapřisáhlý nepřítel všeho jídla, kromě řízků a omáčky, nás přitom vyblejsknul za neustálého brblání: „Ještě sa nechte vyfotit, jak žerete ty fůzaté!“
100 Ukázka elektronické knihy