Puberta jako pohyb kontinentů
Ve vlaku naproti mně sedí asi šestnáctiletý mladík, mohl by se jmenovat třeba Tim. Tim je jméno seriá lových hochů, co zcela okouzlují svým zjevem a na školním hřišti pouhým okouzlujícím postáváním lámou zástupy srdcí. Když jsem nastupovala, Tim se na mě usmál a pomohl mi zvednout kufr do přihrádky na zavazadla. Snad jednou bude můj syn taky takový, pomyslela jsem si. Teď, kousek za Wolfsburgem, volá Timova matka. Úsměv z Timova obličeje je rázem pryč, místo milého hlasu se ozývá jen podivné chrčení. „Co je to za debilní otázku,“ vyhrkne Tim po chvíli do telefonu, „jasně že mám. Jak se může někdo tak blbě ptát?“ a pak chvíli poslouchá matku, přitom svírá čelist a obrací oči v sloup a nakonec prohlásí: „Hele, víš co, máti? Dej mi laskavě pokoj,“ a zavěsí. Jsem v šoku. Představím si Timovu matku jako příjemnou ženu, která se zdaleka neptá tak blbě, jak by se jistě ptát mohla. Představuji si ji, jak teď někde stojí, sluchátko plné opovržení v ruce, připadá si naprosto ztracená a nechápe, jak mohlo dojít k tomu, že do toho chrčícího výrostka dorostl zrovna její syn, jak mohlo dojít k tomu, že pro něj byla tak dlouho pupkem světa a teď je jeho zadelí, jak mohlo dojít
97