se odpovědím. Říkáš, že o tobě nepotřebuju nic vědět. Máte takovou akční skupinu, kdyby mě to zajímalo, můžu se přidat. Já se na to moc necítím, bojím se. Zároveň ti chci být nablízku, vyzařuje z tebe jakási síla. Chtěl bych jít s tebou, kamkoli. Říkáš, že odvaha není nic samozřejmého, částečně je to vrozená součást charakteru, to asi jo, ale odvaha se taky dá trénovat. Když ji nepoužíváš a žiješ v komfortní zóně, ve světě obaleném molitanem, tak prostě atrofuje. Nedávno v jakési anketě o sobě jen necelých dvacet procent lidí v téhle zemi uvedlo, že jsou odvážní, a polovina ani nepovažuje odvahu za důležitou vlastnost. Proti lidem dneska nestojí žádné bezprostřední ohrožení, nic, co by se dalo označit za nepřítele. Všichni jsou jen jemně přidušováni jakousi nevyhnutelnou svobodou. Když pojmenuješ svého nepřítele, tvoje odvaha vzroste a poroste s každou tvojí akcí proti němu. Ti, proti kterým bojuješ, taky nejsou odvážní. Dlouho netrénovali. Jsou si příliš jistí svou společenskou pozicí, svými podzemními bunkry, obrněnými auty. Proč by se báli těch, kdo se jich bojí? Nebojí se krizí, protože jich se dotknou ze všech nejmíň, nebo na nich ještě profitují. Jedině strach je přiměje k ústupkům. A strach v nich vyvolá odvaha takových, jako jsi ty, jako jsem já. Myslíš, že odvaha mi nechybí, protože jinak bych nemohl jezdit po městě na bicyklu. Je to jen nebezpečí, na které jsem zvyklý. Ale jak často se mi stává, že chybí málo a nárazník mi rozdrtí kosti, zápěstí nebo se mi lebka roztříští o dlažební kostky? Co chvíli tomu uniknu 98
jen o vlásek. Čas se zpomalí, rozbuší se mi srdce, oddechnu si a jedu dál. Je to odvaha, kterou už si neuvědomuju. Stejně se dá naučit nebát se policajtů, soudů, vězení, konfrontace. Nechám si to projít hlavou. Mám pocit, že skutečné hluboké proměny společnosti se nedějí skokově, ale spíš v generační obměně. Souhlasíš, ale na generační obměnu přestává být dost času. Blížíme se k nějakému bodu, kde se to celé zvrhne, a pak už bude pozdě. Nejsem si jistý, možná se odehrávají prudké změny, ale kdo ví, jestli z nich nakonec člověk jako druh nebo život na Zemi obecně nevyjde lepší a silnější. Třeba ti jen chybí dost představivosti vidět šťastnou budoucnost lidstva v kulisách zatopených Benátek. I ty možná paradoxně příliš lpíš na tom překrásném starém světě. Jestli se do akční skupiny zapojím, nebude to, abych předcházel budoucí katastrofě, ale protože se nedokážu v míru pohybovat po městě už teď. Šlapeš? Šlapeš? Já taky. Nesvezem se spolu? Navrhneš mi dole na ulici, když se po půlnoci vracím domů s prázdnou kostkou na zádech, a na důkaz, že by to byla pořádná jízda, si k sobě přitiskneš prsa, předkloníš se tak, abych viděl hluboko do výstřihu, a mrkneš na mě. Usměju se a přeju ti dobrou noc, i když tuším, že nejspíš bude stát za hovno, ať už proto, že nebudeš mít kšefty, anebo naopak protože je mít budeš. Vejdu do domu, hodím kolo na rameno a belhám se do schodů. 99
Po celodenním rozvážení jídla mě bolí svaly a kolena se mi podlamují únavou, ale ještě to zvládám, vyškrábat se nahoru, zatím to zvládám. Říkám si, že tebe asi taky bude po šichtě kdeco bolet. Navzdory všem rozdílům má tvoje i moje kariéra leccos společného, je limitovaná opotřebením těla, únavou materiálu. Tobě se vytahají prsa, mně odejde kloub. Měli bychom si šetřit na implantáty, ale není z čeho. Beztak by jen oddálily nevyhnutelné. Přijde moment, kdy to dál prostě nepůjde. Co si jen počneme, pokud ještě nebudeme připravení umřít? Nahoře se vykloním z okna do ulice. U chodníku přibrzďuje staré klasické Porsche 911 Carrera, vyhrnuješ si tílko a přimáčkneš prsa na okýnko spolujezdce, otevíráš dveře, nastupuješ. Tak tedy další věc máme společnou, zákazníky. Setkáme se po delší době, ve tvém bytě v podkroví. Máš se dobře, vlastně se ti hodně daří. Zvou tě na výstavy v zahraničí, máš kontrakt s renomovanou galerií, získala jsi nějaké tvůrčí rezidenční pobyty, stipendia, granty. Na EKO buňku Akademie už nemáš moc čas, vede ji spolužák, ale buňka není moc aktivní, alespoň co víš. Dost jsi teď lítala, dost si to vyčítáš. Musela sis pořídit auto, protože pořád převážíš nějaký materiál a díla a tatínek ti musel pronajmout velký ateliér a sklad za městem a vlakem trvá moc dlouho, než se tam dostaneš. Čím líp se ti daří, tím víc musíš dělat věcí, které jsi dělat nechtěla, ale to už je život, člověk se přece nesmí 100
Ukázka elektronické knihy