„Intimní?“ zopakovala, jako by to bylo sprosté slovo. „Lepší je v blízkosti nebýt.“ Ohromilo ho to: „Tomu nerozumím.“ „Vzdálenost pouto uchovává, kdežto realita ho ničí.“ „Ale k lásce je přece blízký vztah zapotřebí,“ namítl. „Budete dávat,“ odpověděla. „Budete dávat jako hvězdy, které nad námi bdí a neočekávají nic na oplátku.“ Překvapilo ho, že na scénu už tak zaplněnou duchy a liškami ještě uvedla hvězdy, a podezříval ji, že mezi ní a Keisukem proběhl rozhovor, o kterém nevěděl. „A co nejde se ženou, může jít s dítětem,“ řekla a zved la se. Zbytek dopoledne strávil přemýšlením o tom, co řekla. Připomněl si hlavní události uplynulého roku a cítil, jak se v něm rodí předsevzetí. Vzpomněl si, co o něm řekl Keisuke, že jediné, co ho nakonec zachrání, je to, že nemá rád přímé cesty. Dnes si prostřednictvím lišek a hvězd vyslechl poselství. Možná že může být otcem jen takovým způsobem, jakým fungují ensó a kaligrafie, v nichž se odrážejí křivky a slepé uličky jeho vlastního nitra. Možná že jeho smysl pro obchod, talent k úspěchu, záliba ve svádění a neschopnost prožít opravdovou intimitu vysvětlují, že toužil zrovna po Maud a že je připraven milovat dítě, k němuž nevede přímá cesta. Jak může tuto svou nedostatečnost napravit? Díky Sajoko si uvědomil, že Rose pro něj znamená možnost uskutečnit zcela přirozenou touhu, kterou nemohl naplnit ani jako obchodník, ani jako milenec: v hloubi duše totiž toužil dávat. Pochopil to, přijal to, s radostí zvážil možnosti. Byl to základ, ze kterého začal odvozovat svou identitu otce a který umístil do nejvyššího patra svého vědomí. Bude dávat. Nebude dávat přímou cestou, ale přesto bude dávat. A pokud na této cestě dávání bude uctívat své ––––– 98