„O Erikovi žádné zprávy?“ zeptal se Dorian, když ho otec do všeho zasvětil. „Ne. Ale to je asi dobře. Protože kdyby se mu něco stalo, dozvěděli bychom se spíš to, než že je v pořádku.“ S tím Dorian souhlasil. Jenže bez informací si představivost dokázala s člověkem nepříjemně pohrát. „Je tady ještě další znepokojivá věc. Včera jsem… navštívil dceru aranéského velvyslance.“ Vlad cosi zabručel a zavrtěl hlavou. Opíral se o stůl a se založenýma rukama syna zamračeně sledoval. „Tohle není vhodný čas na podobná dobrodružství. Doufám, že si to uvědomuješ. Drž se od všeho aranéského dál.“ „To nebude problém,“ usmál se Dorian. „Velvyslanec ji totiž posílá pryč z města. Dnes ráno narychlo odcestovala.“ „Zvláštní.“ Starý šlechtic si promnul bradu. „Nevěděla proč?“ „Otec jí neřekl vůbec nic. Prostě jí přikázal, aby si sbalila, že stráví nějaký čas na venkově.“ „To je zlé. Vypadá to, že Aranésané se obávají, že se situace nevyvine dobře.“ „Nejspíš,“ přitakal Dorian, přičemž sebral z police několik papírů a předal je otci, který si je zběžně prohlédl. „Velvyslanec se zároveň už delší dobu pokouší domluvit koupi obrovské dodávky prachu. Ne jako soukromá osoba, ale jako zástupce Aranésie. Nechtěl jsem mu vyhovět, protože by tím zmizela polovina našich zásob, a to do toho počítám i náklad,
100
co dorazil ze Zlaté země teprve včera. Jenže nakonec přišel s nabídkou tak přehnanou, že jsem si s ním prostě musel plácnout. Zítra máme domluvit podrobnosti.“ „Očekávají, že vztahy se podstatně zhorší,“ prohlásil zamyšleně Vlad a papíry odložil „Chtějí si udělat zásobu strategické suroviny, k níž by jinak měli špatný přístup. Jenže až uslyší, jakou daň král na prach uvalil, z obchodu rychle sejde. A musím ti říct, chlapče, že tolika peněz je vážně škoda.“ Starý šlechtic si povzdechl, a protože se od krbu linulo příjemné teplo, povolil si u krku šněrování košile. „A je úplně jedno, jestli jsou to peníze z Aranésie nebo z království tancujících žab. Podělaná smůla!“ Když si ulevil, rozšněroval si a sundal vestu a vyhrnul rukávy. Dorian si všiml, že pupík, obvykle schovaný právě za pevnou vestou, je podstatně menší než před několika týdny. „Myslím, že tržby dokážeme dohnat jinak,“ řekl Dorian a promnul si spánky, za nimiž se schovávala dlouhá a úmorná kancelářská práce poslední doby. „Už se nám podařilo zařídit menší místní základny v Zece, Středovodí a Pátém Stínu. Jak se v ostatních městech pořádně rozběhne obchod v malém, přestaneme být na velkých, jednorázových zakázkách závislí. Bývalým překupníkům už dochází nasyslené zásoby, takže drobní uživatelé nám utrhnou ruce. Pracujeme už i na otevření základny jak v Temorésii, tak dokonce i v Estelonii. Svítá na lepší zítřky.“ „Dobrá práce, synku,“ uznale pokýval hlavou Vlad. „Vypadá to, že ses v řízení podniku a obchodu našel.“ „Spíš mám pocit, že jsem se v tom naopak ztratil,“ zasmál se unaveně Dorian a otec se k němu přidal. Někdo zaklepal a otevřely se dveře. Do pracovny vstoupil Viktor. Oba Bertonové k němu obrátili zrak a smích se vytratil.
101
„Přišel jsem o legraci?“ ušklíbl se zabiják. Ve skladech, docích a hlavně za tmy vždy raději přicházel oknem než dveřmi. V rodinném sídle však respektoval jakousi slušnost a formu, takže po pozemcích i v budovách chodil klasickými cestami a spíš splýval s ostatním služebnictvem, což díky tmavě šedým šatům, krátkým pocuchaným tmavým vlasům a hrubému strništi na tváři nebyl zase takový problém. „Rozhodně,“ prohlásil Dorian a povzdechl si. „Všude samá legrace.“ „Tak počkejte, až vám řeknu legraci i já,“ zabručel Viktor. „Smíchy se potrháte.“ Vysoký zabiják se tvářil nevrle, takže zvážněl i otec se synem. „Chceš něco k pití?“ zeptal se Vlad, ale Viktor odmítavě mávl rukou a zavrtěl netrpělivě hlavou. „Valiana včera v noci vyrazila sama bez doprovodu ze svýho doupěte,“ začal vyprávět Viktor, když se zády opřel o skříňku hned za dveřmi. „Měla na sobě dlouhej unylej plášť s kapucí, a prostě na první pohled mířila někam inkognito. Sledoval jsem ji celým městem až do přístavu. V jedný temný uličce na nábřeží se přesvědčila, že je sama, a vlezla přímo do vody. Potom už nevylezla.“ „Mořská panna…“ zasmušil se Dorian. „Aspoň je to jisté.“ „To rozhodně. Ale musím s potěšením říct, že ta sračka u nábřeží, do které se potopila, rozhodně moře podle hustoty a vůně nepřipomínala. Tolik k hedvábnejm šatům a hutnejm voňavkám.“ Vlad šklebícího se Viktora netrpělivě popohnal. „Co dál? Předpokládám, že to není všechno.“ „Není. Čekal jsem na ni u těch zapadlejch nábřežních schůdků celej den. Už jsem to chtěl vzdát a zkontrolovat, jestli se náhodou nevrátila nazpět do Splněnýho přání jinudy, když konečně zase z té stejné břečky vylezla. Počkala si až
102
Ukázka elektronické knihy