„O Erikovi žádné zprávy?“ zeptal se Dorian, když ho otec do všeho zasvětil. „Ne. Ale to je asi dobře. Protože kdyby se mu něco stalo, dozvěděli bychom se spíš to, než že je v pořádku.“ S tím Dorian souhlasil. Jenže bez informací si představivost dokázala s člověkem nepříjemně pohrát. „Je tady ještě další znepokojivá věc. Včera jsem… navštívil dceru aranéského velvyslance.“ Vlad cosi zabručel a zavrtěl hlavou. Opíral se o stůl a se založenýma rukama syna zamračeně sledoval. „Tohle není vhodný čas na podobná dobrodružství. Doufám, že si to uvědomuješ. Drž se od všeho aranéského dál.“ „To nebude problém,“ usmál se Dorian. „Velvyslanec ji totiž posílá pryč z města. Dnes ráno narychlo odcestovala.“ „Zvláštní.“ Starý šlechtic si promnul bradu. „Nevěděla proč?“ „Otec jí neřekl vůbec nic. Prostě jí přikázal, aby si sbalila, že stráví nějaký čas na venkově.“ „To je zlé. Vypadá to, že Aranésané se obávají, že se situace nevyvine dobře.“ „Nejspíš,“ přitakal Dorian, přičemž sebral z police několik papírů a předal je otci, který si je zběžně prohlédl. „Velvyslanec se zároveň už delší dobu pokouší domluvit koupi obrovské dodávky prachu. Ne jako soukromá osoba, ale jako zástupce Aranésie. Nechtěl jsem mu vyhovět, protože by tím zmizela polovina našich zásob, a to do toho počítám i náklad,
100