nedají se nikde sehnat. Byl to foťák na kinofilm, snímky jsem si vyvolávala sama. Děti spaly, já zavřená v koupelně, míchala jsem vývojky a v neděli potom fotky sušila. Někdy ale převážila zvědavost a mačkali jsme se v koupelně ve třech, děti mi pak pomáhaly fotky leštit. Ještě dnes mám ve sklepě zvětšovák Opemus 4, misky, kleště, hodiny, vyvolávací tanky, dvě sušičky, jednu velkou, druhou malou…
Co jste fotila? Naaranžovala jsem si to a zmáčkla. Zátiší nebo lidi. Často děti, mám hodně dětských fotek.
Máte vnoučata? Nemám. Kvůli nemoci snachy neměli se synem doporučeno mít děti, tak je neměli. Dcerka ráda cestuje, je workoholik a zůstala svobodná, děti nemá.
Není vám to líto? Je mi to líto, ale všecky sestry mají rodinu, tak aspoň s dětmi od nich jsem se pokaždé potěšila. Je to taková mezera v životě člověka. Pod okny kuchyně mám mateřskou školku, dívám se někdy, jak tam děti běhají a dovádějí. Zkrátka, nebylo mi to dopřáno. I můj syn fotil. Když tu byl na náměstí Václav Havel — já měla tenkrát na šachtě odpolední —, vylezl kdesi na střechu a udělal pěkné reportážní fotky. Fotky takového rázu posílám na Facebook na skupinu Historický Frýdek-Místek. Nedávno tu byl aj nový pan prezident, ovšem jenom na gymnáziu, sestra se tam byla podívat, že prý pouze zamával a odjel s manželkou do Ostravy. Kdysi
Vlasta Šorfová
jsme tu měli Gottwalda, po jeho smrti v třiapadesátém. Ne fyzicky, na náměstí stál jen takový symbolický katafalk a my k němu jako děcka šly se školou.
V pionýrských šátcích? Ve Svazu mládeže jsem nikdy nebyla. Rodiče měli s režimem problémy, pamatuju si tu atmosféru. Když za našima přišel nějaký známý, my u toho ani nesměly být, abysme něco neslyšely a pak to nepověděly, kde bysme neměly.
Jste věřící? Jsem věřící, ale do kostela nechodím, jaksi nemám ráda církev. Maminka byla pobožná, tatínek se s námi modlil jen na Štědrý večer. Nejstarší sestra se tomu hodně věnovala, zpívala v kostele a její manžel tam hrával na varhany. Večer, když jdu spát, pomodlím se otčenáš — za děti, za všechny, za sebe. Na Štědrý večer posledních pár roků býváme samy s dcerkou. Ona se nemodlí, ale vymáhá to na mně, chce, ať je to, jak to vždycky bylo. A řekneme si, že brácha tady někde s námi je.
I na kolážích máte občas náboženské motivy. Spíš jen Velikonoce, ty jsem vystřihovala z pohlednic. S maminkou jsem do kostela chodila do svých patnácti roků, musely jsme i do náboženství. Ještě v první třídě jsme měli na stěně kříž a modlili se otčenáš. Kdo nebyl katolík, tak šel na chodbu, myslím, že to ale byla jen jedna holka.
Který to byl rok? 1950.
98
99