nedají se nikde sehnat. Byl to foťák na kinofilm, snímky jsem si vyvolávala sama. Děti spaly, já zavřená v koupelně, míchala jsem vývojky a v neděli potom fotky sušila. Někdy ale převážila zvědavost a mačkali jsme se v koupelně ve třech, děti mi pak pomáhaly fotky leštit. Ještě dnes mám ve sklepě zvětšovák Opemus 4, misky, kleště, hodiny, vyvolávací tanky, dvě sušičky, jednu velkou, druhou malou…
Co jste fotila? Naaranžovala jsem si to a zmáčkla. Zátiší nebo lidi. Často děti, mám hodně dětských fotek.
Máte vnoučata? Nemám. Kvůli nemoci snachy neměli se synem doporučeno mít děti, tak je neměli. Dcerka ráda cestuje, je workoholik a zůstala svobodná, děti nemá.
Není vám to líto? Je mi to líto, ale všecky sestry mají rodinu, tak aspoň s dětmi od nich jsem se pokaždé potěšila. Je to taková mezera v životě člověka. Pod okny kuchyně mám mateřskou školku, dívám se někdy, jak tam děti běhají a dovádějí. Zkrátka, nebylo mi to dopřáno. I můj syn fotil. Když tu byl na náměstí Václav Havel — já měla tenkrát na šachtě odpolední —, vylezl kdesi na střechu a udělal pěkné reportážní fotky. Fotky takového rázu posílám na Facebook na skupinu Historický Frýdek-Místek. Nedávno tu byl aj nový pan prezident, ovšem jenom na gymnáziu, sestra se tam byla podívat, že prý pouze zamával a odjel s manželkou do Ostravy. Kdysi
Vlasta Šorfová
jsme tu měli Gottwalda, po jeho smrti v třiapadesátém. Ne fyzicky, na náměstí stál jen takový symbolický katafalk a my k němu jako děcka šly se školou.
V pionýrských šátcích? Ve Svazu mládeže jsem nikdy nebyla. Rodiče měli s režimem problémy, pamatuju si tu atmosféru. Když za našima přišel nějaký známý, my u toho ani nesměly být, abysme něco neslyšely a pak to nepověděly, kde bysme neměly.
Jste věřící? Jsem věřící, ale do kostela nechodím, jaksi nemám ráda církev. Maminka byla pobožná, tatínek se s námi modlil jen na Štědrý večer. Nejstarší sestra se tomu hodně věnovala, zpívala v kostele a její manžel tam hrával na varhany. Večer, když jdu spát, pomodlím se otčenáš — za děti, za všechny, za sebe. Na Štědrý večer posledních pár roků býváme samy s dcerkou. Ona se nemodlí, ale vymáhá to na mně, chce, ať je to, jak to vždycky bylo. A řekneme si, že brácha tady někde s námi je.
I na kolážích máte občas náboženské motivy. Spíš jen Velikonoce, ty jsem vystřihovala z pohlednic. S maminkou jsem do kostela chodila do svých patnácti roků, musely jsme i do náboženství. Ještě v první třídě jsme měli na stěně kříž a modlili se otčenáš. Kdo nebyl katolík, tak šel na chodbu, myslím, že to ale byla jen jedna holka.
Který to byl rok? 1950.
98
99
Ještě tam asi nestihl naplno proniknout komunismus. Tehdy tam ještě byli hodní učitelé.
Viděl už vaše koláže někdo? Viděl, když byl první ročník výstavy v zahradě Rothmayerovy vily v Praze. Paní Jitka Kopejtková mi nabídla, jestli tam nechci svoje koláže dát. Poslala jsem tři, ať si z nich vyberou, a oni jednu dali dokonce na plakát. Obrázky zalisují do igelitu a rozvěsí na stromy přímo v zahradě. Pěkné to bylo, byly jsme se tam s dcerkou podívat. Paní Rothmayerová hodně šila, a tak k nějakému jejímu výročí určili jako téma výstavy ruční práce. Na náplavce v nějaké restauraci také chtěli vystavit moje obrázky, dcerka to dojednávala, ale covid všechno překazil. Já nad tím ale takto neuvažovala, jestli moje věci někdo uvidí.
Děláte to pro sebe. Pro sebe, akorát děti to viděly, synovi jsem nějaké dala, i dcerka má cosi. Já bych to třeba i vystavila, ale vůbec se nevyznám v tom, jak k tomu člověk přijde.
Dáváte ovšem své koláže na Facebook. Skoro všechny. Tam najdete, co dělám.
Máte Facebook právě kvůli tomu? Taky — a ještě si čtu v různých skupinách, některé mám i politické. Že bych ale i já něco psala, to ne, s nikým se tam nedorozumívám. Jen si píšu přes Messenger.
Znáte i další autory koláží? Jiřího Koláře, když vystavoval v Sovových mlýnech, byla jsem se tam podívat. Nedávno měl výstavu v Ostravě, ale tu
jsem promeškala. Potom je dobrý pan Martin Došek, znám ho z Facebooku, a pan Škojec, ten má hodně nápadité a humoristické věci. I paní Kopejtková dá občas něco na Facebook.
Chodíte někdy na výstavy? Měla jsem štěstí a možnost pár pěkných galerií projít. Když jsem byla na návštěvě za dcerkou v USA, zašly jsme do galerie v Atlantě a ve Washingtonu. Ve Vídni jsem měla spolužačku z učiliště, po převratu jsem u ní byla dvakrát na návštěvě: obešly jsme galerie, klenotnici, všechno to bylo krásné…
Máte nějaké oblíbené období? Líbí se mi baroko a samozřejmě největší mistři jako da Vinci. Toho jsem viděla v Římě — dcerka mi dopřává, koupila nám zájezd, prošly jsme vatikánská muzea, byly jsme v Pompejích, Lecce, na Via Appia…
Užíváte si to. Ve svém věku to už mám za sebou, už jsem si to užila… Teď si vzpomínám, že jako malé holky jsme s mladší sestrou měly z papíru, z nějakého módního časopisu, vystřižené panenky. Kreslily a vystřihovaly jsme jim šatičky a z krabice jsme udělaly pokojíčky. Možná v tom byl nějaký základ toho, co dělám teď. I syn vystřihoval a skládal, spíš ale technické věci. Ještě mám po něm pár Ábíček… Člověk na některé věci zapomene, ale jak o tom mluvíme, připomene si je. Kdyby se nestalo to neštěstí se synem, byl to pěkný život. Děti mi dělaly radost, měly své koníčky, kamarády, dobře se učily… Pěkné to bylo.
Ještě je. Ano, doufejme, že ještě je.
Vlasta Šorfová
100
101
Ukázka elektronické knihy